Případ Caričina - průzkum!

Autor: Jiří Matějka <mate@avonet.cz>, Téma: Minozemské civilizace a UFO, Zdroj: Jiří Matějka, Vydáno dne: 07. 09. 2016

Po instalaci rekordního počtu biologických ochran jsme dostali rozkaz k prolomení desky, která sloužila jako biologická uzávěra. Všichni měli strach.

Co objevil v Caričině generální štáb bulharské armády?

 

Časopis WM magazín byl v Caričině. Na místě jsme zjišťovali nová fakta a svědectví o projektu Slava.  Udělejte si názor sami. Armádní operace byla tajná. Hledejme společně fakta. Velení tvrdilo, že jde o prastaré dílo mimozemské civilizace. Do asi 1100 metrů vysokého horského masivu proniká téměř dvě stě metrů dlouhý umělý tunel. Jeho konec uzamyká kolmá načervenalá stěna z neznámého materiálu. Rozhodně to není přírodní překážka, ale záměrně vybudovaná hradba, za níž jsou zřejmě další prostory.

Samuelův zlatý poklad

Pro většinu Bulharů je Caričina, ležící v západní části země, symbolem něčeho mystického.  Caričina je po staletí vnímána jako brána do jiných světů.

Na konci listopadu v roce 1990 navštívil Dimitar Kekemenov, rodák z Caričiny, generální štáb bulharské armády.  Setkání se zúčastnil profesor Naplatanov, psycholog Dimitar Syrakov, major Serafinov z vědecké sekce, psycholožka Dora Petrova Sineva, Eli Loginova a Svetko Kanev, zástupce náčelníka vědecké fakulty ministerstva obrany. Kekemenov tvrdil, že v jejich rodině se s generace na generaci předává legenda o ukrytém pokladu ukrytém pod Caričinou. Údajně má jít o poklad jednoho z bulharských vládců, krále Samuela. A on ví kde to místo je.

 

Vedení generálního štábu se rozhodlo uspořádat dne 5. prosince 1990 první průzkum, kterého se zúčastnili aktéři schůzky, navíc jela i dcera plukovníka Naplatonova, Marina. Je nutné zdůraznit, že o pokladu do té doby nikdo z účastníků výpravy nic nevěděl ani neslyšel.

Zahájení průzkumu

Dnes, v roce 2014, stojíme na místě, kde začal největší bulharský příběh, tajný armádní projekt Slava.  V Caričině nás již čekal Slavjenko Grigorov, který nám dělal průvodce. Byl u toho, když se zde před 25 lety kopalo.

„Představte si malou vesnici nedaleko Sofie. Život zde plyne tiše a spokojeně až do dnešních dní! Z ničeho nic se zde objeví vojenská vozidla, obsadí centrum vesnice a prohlásí celou oblast za přísně tajnou. Co se zde stalo“? 

Výkopové práce byly zahájeny 6. prosince 1990 v místě, které určil Kekemenov. Provedli jsme výkop o délce 14 x 15 metrů do hloubky přibližně 2,5 metru. Výsledek nenaznačoval nic mimořádného, proto jsme se rozhodli výkopy pozastavit a poradit se s odborníky, případně jasnovidci.  Místo, které se nachází několik metrů od posledního domu, bylo zdokumentováno a zaneseno do mapy. Dimitar Syrakov zkoumal dál terén asi sto metrů východním směrem, kde se propadl do nějakého otvoru.



Na druhý den, 7. prosince 1990, byly zahájeny výkopy na novém místě. V pravém rohu vytyčeného trojúhelníku jsme v hloubce kolem dvou metrů narazili na barevné horniny. Barva se pohybovala od bílé, žluté, třešňově červené, šedé až po černou. Postupně se objevovali pravidelné kamenné řady. Jak jsme postupovali hlouběji, bylo patrné, že kamenné bloky jsou navzájem propojeny tak, aby nedocházelo k sesunu půdy a ucpání tunelu.  V houbce asi 2,5 metru přestal bagr z ničeho nic pracovat. Jednoduše se zablokoval a nenašli jsme žádnou možnou příčinu jeho selhání. Od této chvíle byly další vykopávky prováděny ručně.

 

Pracovalo se na tři směny. Čím hlouběji jsme postupovali, tím byl tunel užší. Hornina byla zpočátku velmi tvrdá. Hlouběji se stávala měkčí, poddajnější, něco jako těsto.  Pak jsme narazili na podivný obdélníkový kámen světlé barvy, který uzavíral dno šachty. Bylo zjištěno složení kamene - jedná se o kryptokrystalinovou formu křemene, v jehož středu byl umístěn jiný materiál - druh pazourku (barvy světle, skelné až voskové). Bylo rozhodnuto kámen nerozbíjet, ale obejít ho. To se ukázalo jako moudré rozhodnutí - pod kamenem byla chodba, přehrazená kamennou deskou.

Po třech dnech usilovné práce jsme byli plni očekávání, co najdeme za těmito kamennými dveřmi. Ale, práce se zastavily.

Podivný rozkaz a biologická ochrana

Z generálního štábu bulharské armády přišel podivný rozkaz: "Kamenná desku je možné prolomit". Na tom by nebylo nic divného, mnohem zajímavější je pokračování rozkazu. V druhé části rozkazu je striktní nařízení provádět při dalších výkopech důkladnou biologickou ochranu (kontinuální dezinfekci). Velení tvrdilo, že pod deskou, která může sloužit jako biologický štít, se mohou ukrývat nebezpečné bakterie! Zakazuje se demolovat zdi, nebo cokoliv jiného bourat. Celý pracovní prostor musí být rozdělen do malých čtvercových izolovaných polí s pevným řádem, aby se zabránilo kontaminaci a případnému úniku bakterií do zemské atmosféry. Jakékoliv práce mohou být prováděny pouze za přítomnosti důstojníků - lékařů.

Průlom

Po instalaci rekordního počtu biologických ochran jsme dostali rozkaz k prolomení desky. Kamenná deska se skládala z několika vrstev, každá pak z tří menších barevných vrstev (bílá, žlutá, červená).  Všichni měli strach.

Stojíme nad krycí deskou, pozorujeme boční stěny, až nyní si uvědomujeme fakt, že stěny tunelu nad námi jsou poskládány do pravotočivé spirály. Když jsme tři dny pracovali dnem i nocí, nikdo si toho nevšimnul.

Pokoušíme se odsunout desku. Domníváme se, že zde byla dodatečně položena až po vybudování obvodových kamenných zdí. Její horní povrch pokrývá měkká, žluto - bílá, hmota, kterou jsme podle nařízení pečlivě otestovali na biologické riziko.  Do obvodových spár zasouváme páčidla, ale bez výsledku. S deskou nelze pohnout. Následně dostáváme povolení k bourání. Po několika hodinách tvrdé práce se nám podařilo desku prolomit. Až nyní můžeme vidět její velikost. Je tlustá 40 centimetrů s rozměry 150 x 150 cm. Pod deskou se nacházelo 5 tmavě šedých vrstev silných 10 - 15 centimetrů. Po celou dobu jsme pracovali v ochranných maskách.

Po splnění úkolu - překonání krycí desky v hloubce 5,5 metru, jsme obdržely další rozkazy. Výkopové práce pokračovaly západním směrem. Směr dalšího postupu byl stanoven na základě struktury stěn. Stavební bloky byly v místech dávných chodeb mnohem větší, byly seskládány do tvaru lidské postavy - jenže mnohem větší než mají lidé dnes!  Chodby byly kdysi postaveny pro postavu vysokou 3 metry.

 

V tento moment bylo všem jasné, že armáda nehledá zlatý poklad, ale něco jiného. Hledá zde pozůstatky prvního člověka na Zemi. Další postup prací byl denně upřesňován podle nám neznámého plánu. Když se kopalo, nesměl v Caričině nikdo vycházet. Všichni byli zavřeni ve svých domech. Pod rouškou tmy, zejména pak v noci, vynášeli důstojníci z šachty podivné artefakty a nakládali je na auta.  Do projektu Slava bylo od této chvíle zapojeno celkem 40 odborných pracovníků a poradců.

Poslední odstřel

Po jednom a půl měsíci od zahájení prací se chodba po 10 metrech otočila o 90 stupňů. Nyní jsme pokračovali ve výkopech ne západním směrem, ale na sever. Přibližně ve dnech 18 - 19. ledna 1991 se před námi objevil mohutný megalit 160 cm dlouhý, 50 cm široký a 120cm vysoký. Jediný možný způsob jak ho prolomit byl odstřel. Z úlomků jsme zjistili, že jde o šedý, velmi tvrdý a těžko opracovatelný materiál.  Odstřel nám usnadnil práce, ale důsledky byly nevratné, nezachovalo se nic z možných artefaktů. Proto jsme tento způsob již dále neopakovali.

Po asi 3,75 délkových metrech nastala opět změna ve směru chodby. Další výkop směřoval opět západním směrem. Navíc, chodba se začala svažovat strmě dolů (délka 3,5 metru).  Po odkopání této části následuje další změna směru 90 stupňů doleva. Délka tohoto úseku je přibližně 6 metrů. Pod našima nohama se objevuje tmavě šedá látka, něco jako popel.

Schodiště pro obry

V tomto šedém materiálu bez velkých kamenů jsme vykopávali chodbu dlouhou 7 - 8 metrů směrem na západ, tak jak znělo v rozkaze. Tato část vedla strmě dolů, proto jsme se rozdělili do čtyř skupin. Chodba připomínala schodiště s velkými stupni. Během postupu dolů jsme obnažili hladkou stěnu vysokou víc jak 3 metry. Stěny tvořily bloky pospojovaných šedobílým tmelem.

Na dně schodišťové chodby jsme obdrželi příkaz opět změnit směr výkopu. Výkop se otočil o 90 stupňů napravo. Bylo nám navíc řečeno, že můžeme začít bourat stěny z materiálu, který velení nazvalo " kolargetuma".  Nikdo z nás netušil, co toto slovo znamená. Vyhloubili jsme celkem 6 metrů další chodby, než se práce opět zastavily. Na konci chodby jsme měli ve stěně vykopat prostor velký 1 krát 1 metr a 1 metr hluboký, který se nazýval "uzavřený čtverec".

Následně jsme začali čistit chodbu, která vedla severovýchodním směrem. Po 4 metrech jsme narazili na volný prostor, který se nazýval "měsíční sál". Byla to komora geometrického tvaru. Délka čtyř stěny byla 4 metry a strop byl vysoký 5 metrů. Stěny i podlaha "měsíčního sálu" byly hladké, stříbrně šedé barvy.

Na konci sálu jsme objevili něco jaké práh 1 metr široký, který byl ve vodorovné poloze. Další výkopy pokračovaly z jihu na sever. Chodba dlouhá 6 metrů měla velmi hladké stěny a mírný sklon.

Neviditelná zeď

Práce provázely úžasné objevy, ale i podivné nehody. Prostředí bylo pro lidi nepřátelské, všichni pociťovali přítomnost vyšší inteligence. Další události byly velmi zajímavé a pamatuji se na ně dodnes. Stalo se to 19. 3. 1992 (03:19). Dostali jsme příkaz pokračovat ve výkopech dál, směrem na severo severozápad. Kapitán Belev Yankov se rozhodl použít výbušniny a stěnu odstřelit. Společně s vedoucí pracovního týmu připravovali trhaviny na odstřel. Kapitán se pokoušel přiblížit k místu odstřelu, ale nepodařilo se mu to. Celkem třikrát jakoby narazil na neviditelnou stěnu a třikrát upadl dozadu. Později popisoval událost takto: "cítil jsem jako bych narazil na neviditelnou zeď. Tak to bylo poprvé, podruhé a po třetí jsem zavřel oči - oh, můj bože - přede mnou stály egyptské pyramidy. Věřte tomu nebo ne, pokud nechcete."

Nový směr

Na základě podivných událostí byl určen nový směr vykopávek. Bylo nám řečeno, že vše jde podle plánu a další práce budou pohodlnou procházkou. Opak byl pravdou, čekala nás tvrdá bourací práce. Vykopali jsme přibližně 61 metrů chodby, z toho jeden asi 20 metrový úsek byl poměrně strmý.

Výkopové práce probíhali přibližně 18 měsíců. Objevili jsme kamennou strukturu, kterou jsme nazvali kamenný oltář. Místy probíhaly výkopy ve dvou směrech. Objevili jsme kamenný válec o průměru 3 metry, který byl vysoký 150 cm.

Při práci jsme se často střídali, brali si povinnou dovolenou. Když jsme se pak vraceli zpět do podzemí, nevěděli jsme, co bylo za dobu naší nepřítomnosti objeveno.  Celou akci vedl generál Dinev. Projekt Slava byl držen v přísné tajnosti.

Konec výkopů

Výkopy museli být zastaveny ve vzdálenosti 115 m od vchodu do podzemí z důvodu spodní vody. Každé ráno jsme museli ručně odčerpávat 200 - 300 litrů vody. A od února 1991 se průtok vody zvyšuje. Když zhodnotím získané informace, pak mohu jen potvrdit, že stěny chodeb jsou hladké, stropy mírně klenuté.  Tvar měsíčního sálu tento fakt potvrdil. Pouze mezi 95 až 110 metrem byl strop téměř plochý a museli jsme provést pažení proti náhodnému zřícení. Tato část je také poměrně širší a vyšší.

Proč byl tunel vykopán?

Některé zdroje uvádějí, že bylo vykopáno 170 metrů tunelů do hloubky 56 metrů. Na pracích se kvůli utajení podíleli pouze důstojníci. Padesát obyvatel vesničky v době kopání nesmělo vycházet z domova. Vchod do štoly byl zamaskován vojenským stanem. Těch bylo ve vesnici několik, kvůli “zmatení nepřítele”.

Velení tvrdilo, že jde o prastaré dílo mimozemské civilizace. Do asi 1100 metrů vysokého horského masivu proniká téměř dvě stě metrů dlouhý umělý tunel. Jeho konec uzamyká kolmá načervenalá stěna z neznámého materiálu. Rozhodně to není přírodní překážka, ale záměrně vybudovaná hradba, za níž jsou zřejmě další prostory. Kdo a kdy toto unikátní podzemní dílo postavil, se nepodařilo zjistit.



Baba Wanga o všem věděla

Dnes již zesnulá proslulá bulharská jasnovidkyně Wanga a někteří současní psychotronici předložili strhující vizi. V hlubinách hory je prý ukryta obrácená křišťálová pyramida, kterou v dávnověku zhotovili mimozemští návštěvníci. V jejím nitru se nacházejí informace o počátcích světa, pozůstatky prvního člověka na Zemi a především poučení, jak zachránit lidstvo a celou planetu před hrozící zkázou. Je to pouhá fantazie autorů těchto výjevů nebo věrohodné svědectví o setkání s mimozemskou civilizací?

V létě 1991 baba Wanga předala generálnímu štábu zajímavé spisy. Text je psaný neznámým písmem. Podobné znaky byly údajně na stěnách měsíčního sálu. Celkem bylo popsáno 800 stránek podivnými znaky, které připomínají egyptské hieroglyfy. Po skončení operace Slava byly popsané listy odvezeny do Izraele. Celkem to bylo 5 knih. Proč?

Starý lom nedaleko Caričiny

Slavjenko nás upozornil na nedaleký lom, kde se až do roku 1990 těžil antracit. Pár měsíců před zahájením projektu Slava byl za podivných okolností uzavřen. Rozhodli jsme se pro průzkum lomu.

podzemni chodba v lomu nedaleko Cariciny

Uprostřed bukových lesů jsou vidět haldy a jámy po štolách. Dnes jsou štoly zavalené zemnou a zaplaveny vodou. Do několika chodeb jsme nahlédli. Někde je vidět ocelová výztuž, jinde jen tmavé hluboké jámy. Pohyb po lese není bezpečný, občas dochází k propadům. Jedna ze štol vedla až k Caričině, vzpomíná Slavjenko. V lomu se pracovalo 15 let, lidé měli práci.

Často se zde nacházely zkameněliny rostlin a podivných předmětů. Lidé nevěděli co to je, tak je zahazovali. A pak přišel ten podivný příkaz – zastavit práce a lom byl ze dne na den uzavřen.

Chvíli diskutujeme nad tmavými otvory. Vysvětluji Slevjenkovi můj názor. Domnívám se, že tajný armádní projekt Slava začal zde, ve starém lomu, několik měsíců před výkopy v Caričině. Zřejmě se podivné zkameněliny dostali až na stůl generálního štábu bulharské armády. Hledání zlatého pokladu krále Samuela v Caričině byl jen krycí název akce.

Podivné světelné objekty

Lidé v Caričině popisují pozorování podivných světelných objektů jako velmi časté. Na nebi se objevují pulsující světla. Je podivné, že se objevují nejčastěji vždy v pátek. Caričina je po staletí vnímána jako brána do jiných světů. Existují svědectví o setkání s humanoidy. První oficiálně zdokumentovaný případ se stal 12. května 1991. 

Kolem 22:00 jsme večeřeli, když vešel do místnosti poručík Syrakov. Byl v obličeji žlutý, třásl se a byl vystrašený. Venku jsou vidět podivná světla, jejichž původ si neumí vysvětlit a nikdy nic podobného neviděl. Všichni důstojníci vyběhli ven na silnici. Za kopcem bylo vidět pulzující světla v pásu širokém 10 kilometrů. Světla pomalu sestupovala za kopec. Při každém záblesku bylo vidět obrovské mraky a kouř. Obloha byla v tu dobu bez mraků, hvězdy bylo jasně vidět. Utíkali jsme ke vstupu do podzemí, odpojili a odnášeli všechny stroje, otevřeli všechny dveře a poklopy. Pak jsme se zavřeli v autě.

23:30. Psi ve vesnici divoce štěkali a utíkali směrem ke světlům. Pak nastalo hrobové ticho, i žáby v rybníku utichli. Po deseti minutách ticha se štěkot ozval z tunelu. Psi vběhli do otevřeného podzemí!

24:00. Opustili jsme auto. Přiběhli k nám vesničtí psi. Bylo vidět, jak jsou nepopsatelně rádi, že nás vidí.  Pak jsme dlouho čekali, co se bude dít. Světla se zastavila, jakoby přistála. Pravidelně blikali oslňujícími parsky – jako reflektory protivzdušné obrany.

V průběhu vykopávek bylo zaznamenáno celkem 15 případů, kdy se na obloze objevila zářící světla.

Podivná úmrtí

Průběh operce Slava je stále zahalen tajemstvím.  Ani po dvaceti letech nebyl archív s dokumenty a artefakty zveřejněn. Tento největší světový příběh byl doprovázen podivnými úmrtími členů projektu. Dcera plukovníka Naplatonova, Marina, spáchala údajně sebevraždu skokem s desátého patra, kde bydlela.  K úmrtí došlo krátce po té, když se začaly z chodeb vyvážet podivné artefakty. Její otec, plk. Naplatanov byl o čtyři roky později nalezen v Sofii mrtvý pod mostem. Již při samotných výkopech docházelo k psychickému zhroucení několika účastníků.

Víc jak polovinu důstojníků, kteří se přímo podíleli na operaci Slava, dnes nežije. Zahynuli za podivných okolností. Generálmajor Stefan Dimitrov poukazuje na skutečnost, že mnoho mladých důstojníků má nemoci.  Může to být náhoda? Manžel Eli Loginové zemřel při autonehodě, krátce po ukončení projektu.

Někteří zemřeli, jiní havarovali v autech, jeden se ztratil v horách. Pouhé dva měsíce po zahájení projektu zemřel za podivných okolností generál Minchev. Kolem vstupu do podzemí se udály mimořádné události. Mnoho návštěvníků omdlévalo, když stáli u otvoru do podzemí.

Závěr?

Výzkum v Caričině je největší tajemství dnešní doby. Proč byl "spis" z výzkumů v Caričině odvezen do Izraele? Pro mnoho lidí se to může zdát jako sci-fi příběh, mýtus nebo výplod velmi bujné fantazie. Ale skutečnost byla zdokumentovaná.

Slavjenko Grigorov byl skvělý průvodce, bez kterého by expedice časopisu WM magazín nebyla úspěšná. Slyšeli jsme mnoho informací od přímého účastníka projektu Slava, viděli starý lom, mluvili s dalšími lidmi.  Navečer jsme se rozloučili. Již za tmy naše expediční auta nabrala kurz směrem do Srbska, prozkoumat bájnou pyramidu, kterou Arthur C. Clark nazval pupkem světa.

Vše co vím o projektu Slava jste právě četli a viděli na videu z expedice. Udělejte si vlastní názor. 

Domnívám se, že pravda je tam někde venku!