Galaktická supervlna

Autor: Jiří Matějka <mate@avonet.cz>, Téma: Hrozba z vesmíru, Zdroj: Jiří Wojnar, Vydáno dne: 05. 10. 2010

Existuje reálná šance, že ke katastrofě může dojit v časovém rámci několika příštích desetiletí. Vlna se pohybuje rychlostí světla, takže není vidět.

 

Hrozba ze středu galaxie 

Dr. Paul LaViolette je znám nejen kvůli své nové teorie ve věci, kterou nazval subkvantová kinetika – je to věda založená na systémových teoriích, které studoval pro PhD disertaci – ale hlavně pro svou pečlivě argumentovanou hypotézu formulovanou v roce 1983, v níž dospěl k závěru, že naše galaktické centrum pravidelně vyzařuje pustošivé impulsy, které nazval supervlnami.

Galaktické supervlny jsou období intenzivního ostřelování částicemi kosmických paprsků přicházejícími ze středu naší galaxie, která mohou trvat až několik tisíc let. Paul říká, že současné astronomické a geologické důkazy naznačují, že zatím poslední z mocných supervln zasáhla naši sluneční soustavu v období před 12 000 až 16 000 lety, a vyvolala převratné změny zemského podnebí.

Vyhynutí suchozemských živočichů, k němuž došlo právě v tomto období, bylo nejrozsáhlejší za několik miliónů let a Paul odhaduje, že v současnosti jedna nebo dvě supervlny, dostatečně mocné, aby mohly spustit další ledovou dobu, jsou na cestě k nám z místa zrodu v galaktickém jádru, vzdáleného 23 000 světelných let. Paul uvádí, že existuje reálná šance, že k podobné události může dojit v časovém rámci několika příštích desetiletí. Důležité je, že bychom ji neviděli přicházet - vlna se pohybuje rychlostí světla.

Paul dále vysvětluje, že hrozbou mohou být i méně intenzivní supervlny přicházející se značnou četností. Podle současných důkazů došlo za posledních 2000 let v centru naší galaxie až k deseti erupcím; nejposlednější z těchto událostí proběhla před asi 700 lety. Zatímco v dřívějších staletích mohly události s „malou“ intenzitou zůstat nepovšimnuty, dnes by pro nás mohly být reálným nebezpečím. EMP [elektromagnetický puls] provázející takovou supervlnu může vyřadit energetické a komunikační sítě v celosvětovém měřítku. V důsledku toho, argumentuje Paul, si studium tohoto fenoménu zaslouží vysokou prioritu. Za účelem varovat a vést další výzkum proto byla založena Starburst Foundation.

Teorie supervlny (Superwave)
Ověřené předpovědi Dr. LaViolette obsahují jasnou výstrahu.

Když jsem se hlouběji zajímal o 26 000 let trvající periodický pohyb sluneční soustavy, narazil jsem na článek popisující teorie doktora LaViolette, který, pokud vím, byl první, kdo přišel s teorií Supervlny, podle níž Zemi každých 13 000 let (když sluneční soustava kříží galaktický rovník?) zasahuje galaktická vlna, která ji vyvede z rovnováhy.

LaViolette: Teorie Super - vlny, disertace z let 1980 – 1983
Citovat zde celou diplomovou práci by bylo nepřiměřené. Spokojíme se tedy s 15 hlavními prognózami, které následně byly verifikovány a potvrzeny. sonna

Prognóza 1 (1980 – 1983)
LaViolette vyslovil hypotézu, že galaktická jádra opakovaně, zhruba každých 10 000 let, „explodují“ a tento jev přetrvává několik set až několik tisíc let. Byl prvním, kdo navrhl podobně krátkou periodicitu těchto expanzí s tím, že naše galaktické jádro podstupuje explozivní expanze (pulsy), podobné těm, které pozorujeme u Seyfertových galaxií, s obdobnou frekvencí.

Shoda (1998)
V roce 1988, po uvedení Paulovy hypotézy galaktických explozí, prohlásil astronom Mark Morris jeho představu za neopodstatněnou. Nicméně, po deseti letech pozorování, v roce 1998, sám Morris konstatoval, že střed naší galaxie produkuje energetické pulsy přibližně každých 10 000 let, přičemž každá z těchto událostí trvá zhruba 100 let.

Prognóza 2 (1980 – 83)
Dr. LaViolette ve své studii dospěl k závěru, že galaktickým centrem vypálená salva kosmických paprsků jen minimálně interaguje s mezihvězdnými magnetickými poli, a proto se galaxiemi šíří radiálně po přímočarých trajektoriích téměř rychlostí světla ve formě koherentního sférického přívalu, podobnému vlně. Byl první, kdo přišel s představou „galaktické supervlny“.

Verifikace (2000)
Radioastronomové na shromáždění Americké astronomické společnosti v lednu 2000 oznámili, že synchrotronová radioemise vyzařovaná galaktickým centrem (Sgr A*) má kruhovou polarizaci. Vědci přítomní setkání souhlasili s návrhem Dr. LaViolette, že kruhová polarizace naznačuje vzdalování elektronů kosmických paprsků po přímých trajektoriích radiálně od galaktického centra.

Prognóza 3 (1980 – 1983)
LaViolette dospěl k závěru, že příval galaktických kosmických paprsků bombardoval Zemi a sluneční soustavu ke konci poslední doby ledové (ca. 14 000 let BP). Jeho zjištění rovněž naznačila, že další takové supervlny , které Zemi zasáhly v dřívějších dobách, byly odpovědné za vyvolání a ukončení ledových dob a hromadná vyhynutí.
LaViolette byl prvním, kdo navrhnul možnost periodického ozařování Země vysokofrekvenčními kosmickými paprsky.

Verifikace (1987)
Glaciologové objevili vyvrcholení izotopu beryllia-10 v polárním ledu z doby ledové. To naznačuje, že příval kosmických paprsků na Zemi musel být při několika příležitostech během poslední doby ledové velmi vysoký, a potvrzuje Paulovu teorii, že galaktické supervlny v geologicky nedávných dobách opakovaně prošly naší sluneční soustavou.

Prognóza 4 (1980 – 1983)
LaViolette vyslovil hypotézu, že vně sluneční soustavy, těsně za hranicí heliopausy, se nachází velká množství mezihvězdného prachu a zmrzlých kometárních trosek, tvořící rezervoár, který v průběhu prehistorické supervlny mohl poskytnout velká množství mezihvězdného prachu.

Verifikace (1992 – 95)
Pozorování teleskopy odhalilo přítomnost Kuiperovy zóny, oblasti hustě osídlené kometárními tělesy, obklopující sluneční soustavu, která počíná nedaleko za oběžnou dráhou Neptuna a pokračuje až za vnější obal heliopausy.

Verifikace (1999)
Pozorování přílivu částeček mezihvězdného prachu, které za použití kosmické lodi Ulysses provedl Markus Landgraf a jeho tým astronomů z ESA, vedlo k závěru, že sluneční soustavu obklopuje prstenec obíhajícího prachu, který začíná těsně za oběžnou dráhou Saturnu.

Prognóza 5 (září 1979)
LaViolette teoretizoval, že pokud kolem nás příval kosmických paprsků (supervlna) prošel koncem doby ledové, mohl do sluneční soustavy natlačit mezihvězdný prach. Pro ověření navrhl vyhodnocení polárního ledu z doby ledové na stopy mezihvězdného prachu.

Verifikace (2003)
Skupina evropských astronomů z ESA pod vedením Markuse Landgrafa z dat získaných kosmickou lodí Ulysses vypozorovala, že se poměr přílivu mezihvězdného prachu od roku 1997 do roku 2000, tedy s blížícím se slunečním maximem, zvýšil na trojnásobek. Zvažovali korelaci mezi fází slunečního cyklu a mírou přílivu mezihvězdného prachu, při nejvyšší míře přílivu v době slunečního maxima. Podobná souvztažnost by mohla objasnit, proč by Slunce mohlo být uzamčeno v aktivním, prachem posíleném režimu během průchodu supervlny.

Verifikace (2004)
Glaciologové zjistili dva až třikrát vyšší koncentrace iridia a platiny v submikronových částicích „meteorického kouře“, přítomných ve vzorcích polárního ledu z poslední doby ledové.

Verifikace (2007)
Skupina vědců ze skupiny Younger Dryas Boundary (YDB) oznámila vysoké hodnoty mimozemských indikátorů (Ir, Ni, kosmických kuliček, mikrotektitů, 3He a fullerenů v 12 950 let b2k staré hraniční vrstvě mladšího dryasu (Alleröd), překrývající zaniklou megafaunu a artefakty z Clovis.

Prognóza 6 (1981)
LaViolette nalezl velmi vysoké koncentrace cínu v několika vzorcích prachu v polárním ledu z doby ledové, zejména jeden z 50 000 let starých vzorků obsahoval 60% své hmotnosti v cínu. Ve vzorcích byly kromě toho zjištěny zvýšené koncentrace zlata, stříbra a antimonu, právě tak, jako indikátory mezihvězdného prachu, iridium a nikl. Teoretizoval, že vzhledem k přítomnosti iridia a niklu, musí být tento na cín bohatý prach mimozemského původu, eventuálně z nějakého neobvyklého mezihvězdného zdroje.

Verifikace (květen 2007)
Skupina kosmochemiků oznámila nález vysokých hladin cínu (25 – 28%) a mědi (1 – 11%) společně s ET hmotnými ukazateli platinou a niklem v magnetických separátech získaných z 12 950 let b2k staré hraniční vrstvy mladšího Dryasu a naleziště Clovis. Dospěli k závěru, že zachycená zrnka obsahující tyto kovy jsou mimozemského původu.

Prognóza 7 (1981)
Poté co zjistil velmi vysoké koncentrace cínu ve spojení s vysokými hodnotami iridia a niklu v několika vzorcích prachu z jader z doby ledové, Dr. LaViolette teoretizoval, že tento na cín bohatý prach je mimozemského původu, a je-li tomu tak, měl by tento cín vykazovat neobvyklé poměry izotopů.

Verifikace (leden 1984)
Geochemici z Curtin University (Austrálie) ve spolupráci s LaViolette použili techniku masové spektrometrie k určení poměrů izotopů v ozářené části vzorků prachu bohatých na cín. U čtveřice izotopů byly shledány významné anomálie, čímž se potvrdila Paulova prognóza, že tento cínový prach je mimozemského původu. Bylo to poprvé, kdy byly cínové izotopické anomálie objeveny.

Prognóza 8 (1983)
LaViolette ve své disertaci, ukázal že poslední doba ledová skončila 2000 let trvajícím obdobím globálního oteplování, jemuž říká Terminal Pleistocene Interstadial (TPI) identifikovaným s Alleröd - Bollingovou interstadiálou na severu. Rovněž navrhoval, že toto období následoval globální návrat do glaciálního stavu, identifikovaného s mladším dryasem na severu. Ukázal, že tání pevninského ledového příkrovu na severní a jižní polokouli bylo synchronní a vyvolaly ho kosmické příčiny.

Verifikace (1998)
Klimatologové (Steig et al.) publikovali v žurnálu Science nálezy demonstrující současný výskyt Alleröd-Bölling-Youngerovy klimatické oscilace v dresu, podle nálezu v ledovém jádru z antarktického Taylorova dómu. Považují to za důkaz, že poslední doba ledová skončila globálním oteplováním. Přestože by LaViolette publikace měli znát, ve své zprávě jeho ranější práci necitují.

Prognóza 9 (1983)
LaViolette v diplomové práci píše, že příčinou jasněji zářícího Slunce a ustavičných vzplanutí (flare) byl napadající mezihvězdný prach. V kapitole 4 navrhl, že v jednom z případů byla Země a Měsíc možná zahalen do velké ohnivé koule z pozůstatku ohromné prominence (vypuzení koronální masy), vyvržené ze Slunce v období mimořádně intenzivní sluneční aktivity. Interpretoval zjištění Zooka a Golda jako důkaz že Slunce bylo ve vysoce aktivním, T - Tauri podobném stavu, a že aktivita jeho vzplanutí byla místy až tisíckrát vyšší, než úrovně pozorované v současnosti. Naznačil, že podobná událost mohla ožehnout zemský povrch v dobách zalednění, navodit vysoké teploty a způsobit rapidní tání ledového příkrovu, globální záplavy a hromadné vyhynutí živočichů.

Verifikace (2008)
LaViolette lokalizoval legendární případ slunečního vzplanutí v ledových jádrech ze Summit v Grónsku. S použitím korelace s chronologií z Cariaco Basin datoval tuto událost do roku 12 885 b2k. Zjistil, že se vyznačuje náhlým zvýšením koncentrace atmosférického radioaktivního uhlíku, k níž došlo současně s ohříváním grónského klimatu, které během necelých dvou let přešlo z glaciálního na interglaciální. Zjistil, že událost provázely zvýšené hladiny iontů čpavku, oxylátu a formiátu, což ukazuje na globální spalování biomasy. To naznačuje, že šlo o čas velkého požáru, který vytvořil Usselo Horizon. Mimoto zjistil, že současně došlo k vyvrcholení acidity (ECM) přetrvávajícímu necelý měsíc, stejně tak, jako k navýšení dusičnanových iontů, což jsou dva z ukazatelů dramatického zvýšení přílivu solárních kosmických paprsků.

Prognóza 10 (1983)
V kapitole 3 své diplomové práce, LaViolette navrhoval, že přeskoky geomagnetického pole jsou indukovány bouřemi slunečních kosmických paprsků. V době, kdy napadající mezihvězdný prach dělá vysoce aktivním Slunce, u nějž a provokuje nepřetržitou aktivitu vzplanutí, by mohly nastat významnější sluneční erupce, tisíckrát intenzivnější, než ty, které pozorujeme dnes.
Paul dále navrhoval, že sluneční kosmické paprsky by za podobných mega-vzplanutí mohly vniknout do zemské magnetosféry, zůstat zde uvězněny, formovat v období bouře radiační pásy a vytvořit něco jako rovníkový prstencový proud, produkující magnetické pole protichůdné k zemskému. Pokud by byl dostatečně intenzivní, mohl by tento prstencový proud vyrušit geomagnetické pole a překlopit remanentní magnetické pole do rovníkové polohy. Z této pozice se později mohlo buď obnovit, anebo získat obrácenou polaritu. Předpokládal, že taková geomagnetická exkurze by měla velmi rychlý průběh, proběhla by během pouhých dnů.

Shoda (1995)
Aniž by znali Paulovy publikace, publikovali dva francouzští geofyzici práci, v níž se pokusili vysvětlit reverzaci pólů zjištěnou ve Steens Mountain jako důsledek působení slunečních kosmických paprsků. Popsaný mechanizmus byl stejný, jako ten, který LaViolette navrhl 6 let před objevem v pohoří Steens. Tato nezávisle vzniklá stejná představa je důkazem paralelního vyvíjení názorů a konsensů s počáteční teorií LaViolette.

Verifikace (1994, 1995)
McHargue s kolegy objevil anomálie Be-10 v oceánských usazeninách v 32 kyr a 43 kyr BP, souhlasné s geomagnetickými exkurzemi v Mono Lake a Laschamp. Aniž by znali Paulovy publikace, navrhli, že byly způsobeny průchodem čela rázové vlny po výbuchu supernovy v období bezprecedentně dlouhodobé sluneční aktivity.

Prognóza 11 (1983)
U fosilních pozůstatků pleistocénní megafauny, která zanikla na konci posledních doby ledové, jsou často zjišťována anomálně „mladá“ data získaná na bázi radioaktivního uhlíku. LaViolette v desáté kapitole své disertace navrhuje, že zánik těchto savců způsobily kosmické paprsky po solárním vzplanutí. Následné „pohřbení“ obstaraly vlny záplav z tajících ledovců. Usuzoval, že spršky neutronů produkované intenzivní bouří solárních kosmických paprsků (při vypuzení koronální masy), které zaplavily Zemi, mohly radiogenně změnit atomy dusíku v kolagenu zvířat na atomy uhlíku-14. Tato tvorba radioaktivního uhlíku in situ by pak mohla způsobit deformaci, a radiouhlíková data takto exponované organické hmoty by se jevila jako neobvykle mladá.

Shoda (2000 – 2004)
Dodatečný důkaz přišel z analýzy náplavů z Cariaco Basin u pobřeží Venezuely a islandských oceánských sedimentů, vykazujících 9 % zvýšení C-14 v období zániku megafauny, v letech 13 500 – 12 800 b2k, a několika dřívějších příležitostech, včetně 90 % zvýšení hustoty radioaktivního uhlíku, které dosáhlo vrcholu kolem roku 40 000 b2k poté, když progresivně stoupalo po celých 5000 let. Tyto události se překrývají s obdobími, kdy vysoké úrovně dosáhla i produkce beryllia-10 v atmosféře.

Prognóza 12 (1983)
LaViolette navrhoval, že velkou část ledovcového driftu deponovaného koncem poslední ledové doby uložily záplavy proudící po povrchu ledových příkrovů. Tyto vodní proudy dosáhly mnohem dále, než bystřiny z tajících bloků odpadávajícího ledu, které dnes můžeme pozorovat u horských ledovců.

Verifikace (1988)
Německý vědec Harmut Heinrich upozornil na vrstvy usazenin v severním Atlantiku, sestávající zejména ze zrn hornin kontinentálního skalního podloží, které před uložením musely být přepraveny do vzdálenosti až 3000 kilometrů od zdroje. Následující výzkum odhalil důkaz, že tyto „Heinrichovy vrstvy“ byly deponovány jednorázově. Heinrich rozvinul teorii, že usazený materiál byl k místu uložení přepraven driftingem a táním ledovců. S tímto vysvětlením nicméně nebyli spokojeni všichni, jelikož nedokáže vysvětlit nenadálost těchto událostí. V roce 2001 (CD ROM Galactic Superwaves) LaViolette doložil, že Heinrichovy události korelují s dobami oteplení klimatu, a že nález těchto vrstev je důkazem pohybu hmoty naplavené dalekonosnými vlnami stékajícími po povrchu ledovců. Uázal, že Heinrichova „vrstva 0“ souvisí se zrychlenou aktivitou proudění ledovcových vln, k níž, jak navrhoval dříve, došlo okolo roku 12 700 BP, a že Heinrichova „vrstva 1“ překlenuje pre-Böllingovu Interstadiálu, kterou začala fáze odlednění.

Prognóza 13 (1983)
LaViolette v disertaci navrhl, že super vlně, produkované explozí v jádru naší galaxie, mohl bezodkladně následovat velmi výrazný puls paprsků gama, 10 000x silnější, než jsou ty, které k nám mohou dorazit po explozi supernovy. Poukázal na to, že tento poryv po dopadu do horní atmosféry může „stripovat“ elektrony a navodit tak mocný elektromagnetický puls, který by, stejně jako při nukleárním EMP, mohl mít pro moderní společnost vážné důsledky. Může knokautovat satelity, přerušit rádiovou a telefonní komunikaci, vysílání TV, a vyolat elektrické rázy v silnoproudých vedeních, což zapříčiní rozsáhlé výpadky energie, a eventuálně může neúmyslně vyvolat odpálení řízených střel. Paul patřil k nemnoha, kteří navrhovali, že by exploze v galaktickém jádru mohly produkovat výrony paprsků gama s takovou intenzitou, že by to mohlo ovlivnit Zemi.

LaViolette, pod záštitou Starburst Foundation, zahájil v roce 1989 mezinárodní projekt s cílem varovat před nebezpečím těchto astronomických fenoménů. Poukázal na to, že naše galaktické centrum umí, při frekvenci jednou za 500 let, produkovat výrony o poměrně nízké intenzitě. Jeden z nich už má v současné době zpoždění. Bylo to poprvé, kdy někdo veřejně varoval před pulsem paprsků gama tohoto druhu.

Verifikace (1997)
V prosinci 1997 astronomové poprvé určili zdroj impulsů paprsků gama a zjistili, že přicházejí z galaxie vzdálené miliardy světelných let. To vedlo k závěru, že většinou jde o extragalaktické události s úhrnnou energii miliónkrát vyšší, než se předpokládalo, čímž potvrdili Paulovu prvotní myšlenku o existenci impulsů paprsků gama s vysokou intenzitou. Kdyby tento specifický výron vycházel z našeho galaktického centra, mohl by k Zemi doručit záření o intenzitě 100 000x převyšující smrtící dávku pro všechny exponované pozemské životní formy.

Verifikace (1998)
O několik měsíců později, 27. srpna 1998, dorazil k Zemi 5 minut trvající puls paprsků gama z galaktického zdroje, lokalizovaného ve vzdálenosti 20 000 světelných let v souhvězdí Aquila. Tato událost byla dostatečně silná, aby dokázala ionizovat svrchní vrstvu atmosféry a vážně narušit činnost satelitů a kosmických lodí. Spustila automatická bezpečnostní zařízení, která dočasně uvedla přinejmenším dvě kosmické lodě mimo provoz. Astronomové uznávají, že si až tehdy poprvé začali uvědomovat, že výrony energie ze vzdálených astronomických zdrojů skutečně mohou ovlivnit pozemské fyzikální prostředí. Tyto události opět jen potvrdily platnost devět let starého Paulova varování o potenciálním riziku pulsů paprsků gama.

Prognóza 14 (1980 – 1983)
LaViolette v disertaci navrhuje, že kvasary a blasary jsou zářící jádra galaktických spirál, v nichž je světlo jádra tak jasné, že překrývá matnější světlo pocházející z galaktického disku. Navrhl, že kvasary a blasary jsou v podstatě jev provázející impulsy v jádrech, pozorovatelné u Seyfertových a N-galaxií. Předpovídal, že zprovozněný teleskop Hubble dokáže rozlišit disky kolem těchto zářících jader. Podle něj vymezení galaktických spirál s aktivními jádry budí dojem, že jde o gigantické eliptické galaxie v důsledku synchrotronového záření emitovaného vyvěrajícím proudem kosmických paprsků. Ve spojitosti s tím predikoval, že pokud aktivní gigantické elipsoidy budou zobrazeny teleskopem Hubble, objeví se prašné dráhy orientované kolmo na ramena spirály.

Verifikace (1995, 1997)
Astronomové uveřejnili výsledky průzkumu, během nějž zobrazili kvasary za použití HST. Kvasary (světelná jádra) skutečně jsou obklopeny rameny spirálových disků, přesně tak, jak LaViolette předpovídal. Předtím, v roce 1982 skupina astronomů rozpustila s použitím speciálních zobrazovacích techniky rozptýlené galaktické světlo poblíž kvasaru 3C273 . K tomuto zveřejnění došlo po datu LaViolette prognózy. Astronomové NASA roku 1997 zveřejnili fotografii obrovské aktivní eliptické galaxie rozprostírající svůj ekvatoriální prašný pruh a ukazuje se, že má takovou orientaci jakou LaViolette předvídal.

Prognóza 15 (1979)
LaViolette zjistil, že pradávné učení spojené se souhvězdími Střelce a Škorpiona markuje umístění galaktického centra, zprostředkovává ideu explozivního vzplanutí a specifikuje závažné datum 13 865 př.n.l., ± 150 let, které je zakódováno i do staroegyptského zodiaku v Dendeře. Rovněž zjistil, že mýty, zvyky a esoterické tradice následovníků prehistorických dob poukazují na katastrofální ovlivňování Země a celé sluneční soustavy cyklickými impulsy kosmických paprsků z galaktického jádra, s tím, že k nejposlednější události tohoto druhu došlo těsně před koncem poslední ledové doby. Tento názor popsal v nepublikovaném článku z roku 1979 a své myšlenky pak formálně publikoval v letech 1995 a 1997 v knihách Beyond Big Bang a Earth Under Fire.
V knize Earth Under Fire („Země pod palbou“) spojuje mayskou kosmologii a její Světové věky s galaktickým centrem a galaktickými supervlnami. Tato spojení začal odhalovat okolo roku 1987.

Shoda (2000)
LaViolette objevil důkaz indikující, že největší zaznamenané koncentrace kyselin v jádru z antarktického ledu jsou mimozemského původu, patrně v důsledku velkého průniku mezihvězdného či kometárního prachu (viz článek na www.solar.html). Datování této události, která započala roku 13 880 př.nl. a skončila v roce 13 785 př.nl., těsně koresponduje s údajem zakódovaným v tradičním zodiaku, stanovícím dobu průchodu galaktické supervlny.

------------------------------
PAUL A. LaVIOLETTE, PH.D, je autorem prací The Talk of the Galaxy, Earth Under Fire, Genesis of the Cosmos (Beyond the Big Bang), Subquantum Kinetics a editorem A Systems View of Man.
Publikoval četné původní vědecké články ve fyzice, astronomii, klimatologii, systémové teorii a psychologii. Získal BA ve fyzice na Johns Hopkins, MBA na University of Chicago, a PhD na Portland State University. V současné době je prezidentem mezioborového vědeckého výzkumného institutu Starburst Foundation.

Podle internetových zdrojů, Jiří Wojnar

Odkazy

www.etheric.com/Superwave/Ch4.html
www.etheric.com/Starburst/Starburst.html
www.youtube.com/watch?v=oURVtGKW420