Pokus vyvolat kolaps USA

Autor: Jiří Matějka <mate@avonet.cz>, Téma: Byznys a finance, Zdroj: Richard C. Cook, Vydáno dne: 22. 03. 2009

O pokusu vyvolat záměrný kolaps a následné zrušení USA. O tom, zda existuje celosvětový plán kontrolovat události a usměrňovat je tak, aby byly výnosné pro elitu bohatých a mocných, už bylo napsáno mnoho. Je to opravdu jen „konspirační teorie“?

 

Mimořádná doba: O pokusu vyvolat záměrný kolaps a následné zrušení USA  

O tom, zda existuje celosvětový plán kontrolovat události a usměrňovat je tak, aby byly výnosné pro elitu bohatých a mocných, už bylo napsáno mnoho. Je to opravdu jen „konspirační teorie“? Zatímco je obtížné být konkrétní ohledně identifikace těch, kteří za takovou konspirací stojí, pokud vůbec existuje, je nesporný přinejmenším fakt, že soukromě řízený systém globálního finančního kapitalismu poskytuje nejbohatším lidem světa dostatek příležitostí spolupracovat pro vzájemný prospěch. Samotný globální finanční systém navíc spočívá na monopolu vytváření peněz světovým bankovním systémem, který je z velké části v soukromém vlastnictví, přestože funguje prostřednictvím centrálních bank největších a nejvíce prosperujících zemí. Předpokládejme tedy pro tuto chvíli existenci koordinované a dlouho fungující sítě, založené lidmi kontrolujícími tvorbu a tok peněz za účelem řídit běh historie. Zaměřme se konkrétně na něco, co se jeví jako už více než století probíhající útok zaměřený proti nezávislosti národů Ruska a USA. Připomeňme si několik možných monetárních reforem, jejichž prostřednictvím by USA, či jakákoliv jiná země, mohly opět získat svou ekonomickou identitu a udržet politické svobody svých občanů. Tento článek byl napsán ve Williamsburgu, nedaleko rekonstruované koloniální budovy virginského Kapitolu. Na tomto místě Pátý virginský konvent 15. května 1776 jednohlasně pověřil svou delegaci, aby na Druhém kontinentálním kongresu v Philadelphii podnikla kroky směřující k nezávislosti. Možná přišel čas to zopakovat.

Ruský filosof P. D. Ouspensky (1847 – 1974) napsal: „Je mylné se domnívat, že doba, ve které dnes žijeme, je jako jakákoli jiná předtím. Tato naše doba je mimořádná.“
 
Ouspensky a jeho mentor G. I. Gurdjieff uprchli z Ruska za občanské války po bolševické revoluci. Ačkoliv to akademická obec opomíná uznat, tato epochální politická pleticha byla částečně financovaná ze zdrojů mezinárodní finanční elity sídlící v Londýně, Amsterdamu, New Yorku, Paříži, Hamburku a Frankfurtu.
 
Byla to právě tato elita, která prostřednictvím západních bank skrytě poskytla Leninovi a Trockému prostředky, které po první světové válce a pádu carského režimu posloužily k devastaci ruského národa. Zmíněné podpoře z rukou západních finančníků se detailně věnuje Dr. Matthew Raphael Johnson v revizionistickém popisu historie The Third Rome: Holy Russia, Tsarism & Orthodoxy  (Třetí Římská říše: Svatá Rus, carismus & ortodoxní náboženství. (Foundation for Economic Liberty, Washington, D.C., 2003).
 
Současná analýza uvádí, že převzetí Ruska, jehož páteří byla aliance domu Romanovců, ortodoxní církve, pozemkové šlechty a tisíců samosprávných sedláckých komunit, byl jedním z dvou hlavních cílů, jehož finančníci hodlali v rámci dlouhodobého plánu na ovládnutí světa dosáhnout počátkem 20. století. Tím druhým bylo ovládnout a případně zrušit Spojené státy americké. Tato část projektu může dojít naplnění pomocí domněle účelového finančního zhroucení USA dnes, v roce 2008.

Proč právě Rusko a USA?
 
Události ovlivňující národy mají kořeny v historii a lidé podceňují skutečnost, že to, co se děje dnes, bývá téměř vždy podmíněno minulostí. Osudy Ruska a USA jsou už dlouho vzájemně propojené.
 
Obě země udržovaly úzký vztah už během americké občanské války, kdy ruská flotila kotvila v přístavech New York a San Francisko. Roku 1867 Rusko odprodalo USA obrovské území Aljašky. USA později poskytly technickou podporu rozvíjejícímu se ruskému průmyslu.
 
Z obou kontinentálních gigantů se koncem 19. století stávaly největší suchozemské mocnosti světa. Přidáme-li k nim Německo, největšího rivala Velké Británie co se týče ekonomické síly, byla hegemonie mocenské základny finančníků v Británii a severní Evropě ohrožena způsobem nevídaným od dob Napoleona.
 
Rusko i USA byly z větší části křesťanské země, přičemž se značná část americké populace, zejména nová imigrace, hlásila k římsko-katolické víře. Po staletí nebylo pro kontrolu států prostřednictvím válek a financí větší překážky, než křesťanské náboženství a jeho původní učení zakazující lichvu.
 
V USA a ani v Rusku navíc neměli soukromě vlastněnou centrální banku. USA se do té doby vždy dokázaly ubránit pokusům o zavedení centrálních bank; První (1791 – 1811) a Druhé (1816 – 1836) Banky Spojených států. Koncept komerčního bankovnictví, které by mělo pod kontrolou celou ekonomiku země, byl ruské a americké mysli cizí.
 
Bohatství namísto toho pocházelo z práce. Tento přístup zřetelně vyjádřil prezident Abraham Lincoln, který v  projevu ke Kongresu 3. prosince 1861. Řekl: „Práce předchází kapitálu a je na něm nezávislá. Kapitál je pouze ovocem práce a nikdy by nemohl existovat, pokud by nejdřív neexistovala práce. Práce je kapitálu nadřazena a zaslouží si mnohem větší uznání.“
 
Lincoln mohl takto hovořit, protože jak americká tak i ruská ekonomika tehdy měla mocné kořeny v půdě. Páteří těchto kultur byl ruský rolník a svobodný americký farmář, jak jej nazval Thomas Jefferson. Obchodní a řemeslnická ekonomika městeček a měst v obou zemích se opírala o bohatství venkova, pocházející z práce lidí a zvířat obdělávajících půdu. Dokonce ještě i poté, když koncem 19. století začala bujet industrializace, byla v obou zemích vyživována úsporami a skladovanými výnosy a ne úvěry vytvářenými bankami „z řídkého vzduchu“ půjčkami na základě zlomkových rezerv.
 
Nadvláda bankéřů
 
Počátkem 20. století si evropští bankéři vytýčili jasný úkol. Pokud budou kontrolovat Rusko a USA, nebude nic, co by jim stálo v cestě k ovládnutí lidstva mocí bohatství pod pseudo-materialistickým náboženstvím, jímž jsou finančníci posedlí. Jak napsal Max Weber (1864 – 1920) v knize The Protestant Ethic and the Spirit of Capitalism (Protestantská etika a duch kapitalismu), zbohatnutí bylo známkou toho, že daná osoba patří k „vyvoleným“. Hlavním centrem sféry vlivu finančníků byla severní Evropa, kde původní protilichvářskou doktrínu římsko-katolické církve (i pozdější luteránskou) nakonec podkopalo učení Johna Calvina (1509 – 1564).
 
Jak známo, počátky evropského bankovnictví leží ve středověku, kdy kramářští obchodníci se zlatem vymysleli bankovnictví založené na zlomkových rezervách – půjčovali na certifikáty vystavené proti zlatým rezervám svých zákazníků. Za renesance se bankovnictví rozmohlo zejména v Itálii a Německu a později se rozšířilo do Holandska, Francie a Anglie.
 
Tehdy ještě vládla dobře zavedená katolická prohibice lichvy. Papež Sixtus V (1585 – 90) prohlásil: „Účtování úroku je odporné bohu i člověku, zatraceno posvátnými kánony a je pravým opakem křesťanské lásky.“ Historik teologie John Noonan zaznamenal, že „doktrína (týkající se lichvy) byla vyhlášena papežem, potvrzena třemi ekumenickými koncily a jednomyslně proklamována biskupy a vyučována teology“. (“Development of Moral Doctrine,” 54 Theological Studies [Vývoj morální doktríny, 54 Teologických studií], 662, 1993).

Půjčování peněz
 
Půjčování peněz na úrok bylo často přenecháno evropským židům, jimž morální kodex v teologických textech, např. v Talmudu, tuto praxi umožňoval, pokud jednali s ne-židy. (Odtud pojem „nekřesťanské peníze“.) Někteří tvrdí, že Vatikán už tehdy za scénou využíval židů jako nastrčených osob pro tajně poskytované půjčky.
 
V Anglii se proti povýšení bankéřů na vydavatele peněz postavili Tudorovci i Stuartovci. Jak napsala Susan Boskey ve své knize The Quality Life Plan: 7 Steps to Uncommon Financial Security (Kvalita životního plánu: 7 kroků k neobvyklému finančnímu zajištění): „Případ Mixt Money z roku 1604 v Anglii přisoudil penězům roli veřejného majetku, který musí být regulován státem.“ Podle Alexandra Del Mar, šéfa Amerického úřadu pro váhy a míry na konci 19. století a autora knihy History of Money in America From the Earliest Times to the Establishment of the Constitution (Historie peněz v Americe od prvopočátků po vznik Ústavy), „případ Mixt Money určil, že právo vydávat peníze má pouze stát“.
  
Boskey pokračuje: „Rozsudek v případu Mixt Money velice dráždil londýnské obchodníky, kteří se ho přes půl století pokoušeli zvrátit. Hlavním podněcovatelem těchto snah byla Východoindická společnost, která si chtěla napakovat kapsy dovozem stříbra do Indie výměnou za zlato. Úspěch se dostavil s britským Zákonem o volné ražbě z roku 1666, který, podle Del Mar, „změnil monetární systém světa“. Napsal: „Specifickým efektem tohoto zákona byl zánik dosud nezadatelného královského práva ražby, anulování rozhodnutí v případu Mixt Money a znamenal vstup do řady následujících, až do té doby úplně neznámých obchodních panik a katastrof. Penězoměnci známí jako ´strážci trezorů´ začali praktikovat vydávání úročených půjček, které nebyly ze 100% kryty zlatými rezervami nacházejícími se v jejich sejfech.“
 
„Britský Zákon o volné ražbě z roku 1666,“ pokračuje Boskey, „znamenal změnu tvorby peněz, z veřejného prostředku na systém dominovaný penězoměnci. Princip uvádění peněz do oběhu pak už nebyl v přímém spojení s reálným materiálním bohatstvím země.“

Zhruba v této době psal Samuel Pepys (1633 – 1703) svůj Diary (Deník). Podle kanadského finančního experta Martina Hattersleye, Pepys „… s udiveným potěšením popisoval nový systém bankovnictví, v němž si mazaný investor, namísto aby zlatníkům za skladování svých cenností platil, prostě otevřel účet a byl mu vyplácen úrok, v podstatě za to, že se mu banka starala o peníze!“

Nechej za sebe pracovat své peníze

Pepyse zcela uchvátil známý, ale zhoubný názor, že člověk, namísto aby pracoval pro obživu, za sebe může nechat „pracovat“ své peníze. Proti tomuto konceptu o 2000 let dříve brojil Aristoteles: „Nejopovrženíhodnějším druhem zbohatnutí, a to ze všech rozumových důvodů, je lichva vytvářejcí zisk z peněz samotných a ne z přirozené hodnoty věcí, které zastupují. Protože peníze byly vymyšleny, aby byly používány při směně, ne k tomu, aby jejich množství rostlo úrokem. A výraz úrok, který znamená rození peněz z peněz, neboť potomek se podobá rodiči, je aplikován na vytváření peněz. Proto je tento ze všech způsobů získávání majetku nejnepřirozenější.“ (1258b Politika)
 
Hattersley pokračuje: „Kdo ale nakonec zaplatil za nové služby, které Samuel Pepys shledával tak pozoruhodnými? V podstatě celá veřejnost. Pepys ponechal své zlato u bankéře, čímž mu umožnil půjčit je třetí straně. Pepys měl své ´peníze v bance´ a někdo si půjčoval jeho zlato. Vypůjčovatel přirozeně za tuto půjčku platil úrok. Také Pepys dostával za svůj vklad úrok. Ve vlastnictví jak Pepyse, tak vypůjčovatele, byly (teoreticky) stejné peníze, což znamenalo, že se objem peněz v zemi zvýšil. Hodnota peněz ve vlastnictví všech ostatních držitelů peněz v zemi se proto mírně snížila. Byl zde zisk pro bankéře, který těžil v rámci ´rozptylu´ mezi zápůjční a depozitní sazbou. Byl zde zisk pro pana Pepyse, který měl ve stejném okamžiku jak peníze v bance, tak úrok z investice. I vypůjčovatel profitoval. Jeho půjčka byla za nižší sazbu, než byla hodnota kapitálu, který by jinak musel být naspořen. ´Mazané´ bankovní financování mu poskytlo výhodu vůči konvečně financovaným konkurentům. Všechny tři strany získaly, ovšem na úkor veřejnosti – hodnota jejích peněz totiž poklesla v důsledku inflace masy peněz.“

Univerzální inflace
 
„Když si prolistujeme uplynulá tři století (a události jako bublinu Jižního moře, tulipánovou mánii, železniční boom a krach trhu roku 1929) zjistíme, že se drobná skvrnka inflace, které se oddal pan Pepys, stala pro náš způsob života univerzální. Rozsáhlý růst kapitálu v Kanadě (a v USA) za boomu v poválečné éře byl z velké části financován ne osobními úsporami a investicemi, ale inflací peněžní zásoby. To střádaly, kteří investovali své malé úspory z těžkých časů velké hospodářské krize do hypoték, dluhopisů a životního pojištění, zanechalo velké části bez odměny za jejich šetrnost a způsobilo, že zisky z inflace měli ti, kteří si mohli půjčit, budovat a později splatit svůj kapitál dolary znehodnocenými inflací,“ uzavírá Hattersley.
 
Hattersley zachycuje podstatu moderní ekonomiky založené na lichvě. Živobytí už není založeno na poctivé lidské práci a přírodních zdrojích, ale na finančních manipulacích. To je důvod, proč věřící na lichvu vždy pohlíželi jako na zločin. Aristoteles řadil lichváře do stejné kategorie s těmi, kteří „dělali špinavé obchody“, jako například pasáky prostitutek.
 
Zpět k toku historie. Roku 1688 uprchl z britského trůnu James II, který se stal katolíkem. Po „Slavné revoluci“ byl nahrazen protestanty, nastoupili William a Mary z holandského rodu Orange. Hlavním nástrojem moci finančníků, kteří je podporovali, byla Bank of England, založená roku 1694.
 
Další dvě století se stala svědky nástupu kontroly obchodního světa finančníky, rozšiřované pomocí nástroje, jímž bylo Britské impérium. Základem britské politiky byl „volný obchod“, který umožnil britským výrobcům, platícím svým dělníkům pouze almužnu, cenově podrazit konkurenty po celém světě. Tomu nemálo napomohla britská libra, která se stala světovou obchodní měnou.
 
Po Prvním sionistickém kongresu v roce 1897 se jedním z hlavních geopolitických cílů finančníků stala podpora vzniku státu Izrael, který měl přinejmenším částečně ovládat obchodní křižovatku z ropou oplývajícího Středního Východu. Ropa byla nezbytná pro loďstvo britského námořnictva.
 
Povaha a původ sionismu byly v uplynulých letech zdrojem žhavých diskusí, jelikož role státu Izrael na světové scéně mezitím vzrostla. Jedna věc se zdá jistou: židovské náboženství není v žádném případě monolitické. Ale jeho vyznavači, z nichž většina filozofii sionismu oponovala, byli vtaženi do mocenské hry finančníků. Od té chvíle byl každý, kdo byť jen zpochybnil sionismus, označen za „antisemitu“.

Zbohatli na světových válkách
 
S ubíhajícím 20. stoletím se finančnická elita tvrdě snažila zbohatnout na světových válkách a produkci nových zbraní hromadného ničení, jejichž výrobu umožnily moderní technologie. Válčení a zbrojní systémy, v kombinaci s kontrolou úvěru vytvářeného prostřednictvím pákového efektu průmyslové produkce, měly být primárními prostředky, sloužícími k zadlužení států a jejich populací. Vznikla materialistická otrokářská společnost, před níž marně varovaly knihy jako „1984“. Lidstvo bylo vmanipulováno do poslušnosti prostřednictvím vymyšleného světa; do fantazie vyvolané masmédii za pomoci reklamy, filmů a televize. Dalším lákadlem byla rostoucí dostupnost hromadně vyráběného spotřebního zboží.
 
Jak to udělali
 
Zatímco první světová válka a ruská revoluce byly ještě na pár let budoucností, mezinárodní finančníci v roce 1913 potichu převzali kontrolu nad americkým ekonomickým systémem. Umožnilo to přijetí zákona o Federální rezervě (FED) a 16. dodatku americké Ústavy, který poskytl podklad pro federální daň z příjmu. Účelem této daně bylo použít výdělků občanů k placení úroků na financování „vzniklého“ státního dluhu. Stejně jako dluh, který zadlužil Brity u Bank of England, se i tento měl stát tak velkým, aby nemohl být nikdy splacen.
 
Rusko bylo za první světové války (1914 – 1918) spojencem Británie a Francie. Avšak válka proti Německu a Rakousku-Uhersku uvázla v patové situaci, dokud se ledy nepohnuly v důsledku vstupu USA do války na straně Spojenců. Boje na východní frontě mezi Německem a Ruskem byly urputné. Na konci války vypukla ruská revoluce, a po strašlivé občanské válce vznikl Sovětský svaz.
 
Byl to finančníky kontrolovaný tisk, který popohnal prezidenta Wilsona, aby zemi zatáhl do první světové války na straně Anglie a Francie. Ale součástí plánů finančníků bylo také přesunutí centra finanční moci z Londýna do New Yorku. To provedli prostřednictvím financování války půjčkami evropským válčícím stranám ze strany newyorských bank.
 
To se zdálo být v souladu s tím, co mnoho desítek let dříve postuloval Cecil Rhodes, totiž s plánem, jehož pomocí měly být USA nejen „získány zpět“ pro Britské impérium, ale stát se hlavním společníkem tohoto podniku. Tohoto cíle bylo dosaženo počátkem 20. let. Němečtí, angličtí a další evropští daňoví poplatníci byli v důsledku válečných nákladů těžce zadluženi u amerických bank.
 
Finančníci za válečných let zajistili přijetí tzv. Balfourovy deklarace signalizující britskou podporu sionistickému státu v Palestině. Zmíněnou deklaraci z roku 1917 formuloval britský ministr zahraničí Arthur James Balfour v dopise Walteru, druhému baronu Rotschildovi, který ji měl předat Sionistické federaci.   
 
Během a po první světové válce se světoví finančníci přesunuli do newyorských bank, které však de facto měla pod kontrolou v Londýně sídlící elita. Podíváte-li se na patriotické slogany dá se říct, že od vstupu USA do první světové války byly Spojené státy, jejich obrovská produktivita a krev jejich populace, zneužity a z této země se stal světový vojenský vymahač ve službách mezinárodní finančnické nadvlády.

Druhá světová válka sjednotila finančníky
 
Druhá světová válka vládu finančníků konsolidovala. Předtím, v letech velké hospodářské krize, Rusko – čili Sovětský svaz – i USA vybočovaly z řady. Stalin projevil své „bonapartistické“ sklony tím, že dával přednost „socialismu v jedné zemi“, stejně jako smrtícím tlakem na finančníky kontrolovanou trockistickou frakci a šokujícím sblížením s Hitlerem v roce 1939, což, jak se zdá, hatilo záměr finančníků postavit nacistické Německo a sovětské Rusko proti sobě.
 
V USA podnikl prezident Franklin Roosevelt během velké hospodářské krize kroky k přestavbě americké ekonomiky, přičemž uplatnil neobvyklou míru kontroly nad Federálním rezervním systémem a poskytoval státní půjčky za nízké úrokové sazby majitelům nemovitostí, farmářům a obchodníkům. To z Roosevelta v očích mnoha bohatých Američanů učinilo „zrádce jejich třídy“.
 
Roosevelt věděl, že základem blahobytu suverénní země je zdravá, soběstačná domácí ekonomika. Ale místo aby se poohlížel po způsobu, jak vytvořit monetární systém založený na produktivitě ekonomiky, jako když Lincoln za Občanské války zavedl Greenbacks, Roosevelt ponechal na dluhu postavený systém dozorovaný bankami Federální rezervy nedotčený. K tomuto systému přidal keynesiánskou myšlenku vládního schodkového financování veřejných prací s cílem vytvořit zaměstnanost. Je to v podstatě systém, jímž se vláda pokouší splatit své dluhy tvorbou inflace, a to je politika, která pokračuje dodnes.
     
Ale druhá světová válka zmařila i tyto nacionalistické pohnutky v obou zemích. Jak v Sovětském svazu, tak v USA, tahali finančníci za páky dluhu, aby uvedli do chodu mohutný válečný stroj. Přitom prostřednictvím západních bank, včetně Brown Brothers Harriman v New Yorku, pracovali na tom, aby dosáhli stejného výsledku u nacistického Německa. Nakonec Hitler přepadl Sovětský svaz a do války vstoupily i USA. Jak za války, tak i po ní, tvořili operativci mezinárodní finanční elity sídlící v Londýně jádro celosvětové špionážní sítě, hnízdo, z nějž se šířily vraždy a terorismus, centrum průmyslové špionáže, psychologických operací, mediálních manipulací a monetární kontroly. Sem patří i financování Izraele, založeného roku 1948 jako předmostí Západu na Středním Východě.

Studená válka
 
I přes zdání trvalého konfliktu mezi Západem a Sovětským svazem za tzv. studené války pokračovali finančníci v činnosti na obou stranách železné opony prostřednictvím v Londýně sídlících operativců. Z USA vytvořili moderní národně-bezpečnostní stát, v němž jak Národní bezpečnostní agentura (NSA), tak i CIA byly plně pod jejich kontrolou. Když se pak prezident John F. Kennedy rozhodl zabránit neokoloniální vietnamské válce a nahradit Federální rezervy novým systémem stříbrem kryté státní měny, byl 22. listopadu 1963 zastřelen na Dealey Plaza v Dallasu.
 
Úkolem přesvědčit veřejnost o tom, že Warrenova komise vypátrala pravdu, když došla k závěru, že Kennedyho zabil osamocený pomatený střelec Lee Harvey Oswald, byly pověřeny na finančnickou elitu napojené figurky z New York Times, Washington Post a Yale Law School. (Viz The Kennedy Assassination Cover-Up Revisited od Donalda Gibsona, 2005). Zpráva Sněmovního výboru pro atentáty z roku 1979 ovšem uvádí, že Kennedy byl „patrně zabit v rámci spiknutí“.
      
Bylo podrobně zdokumentováno, že západní výzvědné agentury, všechny s úzkými vazbami na svět financí, konkrétně na newyorské a londýnské investiční banky, byly od druhé světové války zodpovědné za vytváření válek, revolucí a nepokojů v zemích po celém světě a přivodily smrt milionů lidí v Asii, Africe, latinské Americe a jihovýchodní Evropě.
 
Celosvětový zbrojní průmysl, rovněž pod kontrolou finančníků, mezitím vyrobil největší arzenál zbraní hromadného ničení, jaký kdy svět viděl. Po zavraždění Kennedyho USA vyzbrojily Izrael coby hlavní vojenskou mocnost v regionu. Došlo k proliferaci jaderných zbraní a mimo USA, Ruska, Británie, Číny a Francie se stal jadernou mocností také Izrael a posléze i Pákistán a Indie.
 
Válčení a zbraně ovšem nejsou zadarmo, a tak vietnamská válka koncem 60. let potopila USA do oceánu dluhů. Válečná mašinérie USA měla být podle plánů finančníků jejich hlavním nástrojem k vynucení celosvětové nadvlády, jenže tato země bankrotovala. Problém se pak dále zhoršil kvůli velkým federálním výdajům na chudé a staré, v rámci programů jako Medicare a Medicaid.
 
Henry Kissinger, ministr zahraničí za prezidenta Richarda Nixona, však měl plán. Vláda tehdy vypracovala dohodu, v jejímž rámci měla Saudská Arábie a další země OPEC postupně zvyšovat cenu ropy, přičemž takto vzniklý zisk měl být použit na nákup amerických státních dlužních úpisů. V roce 1980 pak OPEC vyšrouboval cenu ropy z asi 3,50 na 39,50 dolaru za barel.

Zrod petrodolaru
 
Drastický nárůst cen u benzínových čerpadel byl de facto daní uvalenou na americkou i světovou ekonomiku. Ale plán byl funkční – zrodil se „petrodolar“ a s ním „dolarová hegemonie“, protože dolar se stal světovou rezervní měnou. Mohl takto zaplavit svět pouze díky tomu, že Nixonova vláda v roce 1971 opustila vnější zlatý standard, který do té doby tvořil základ mezinárodního trhu s měnami. Od tohoto okamžiku začaly měny na světových trzích volně „plavat“, rozzuřily se bezuzdné spekulace a šířila se inflace. Světové ekonomiky se už neopírají o výrobu, ale o finanční manipulace. Byl to současně i začátek éry monetarismu, protože si banky Federální rezervy usmyslely, že budou regulovat ekonomiku zvyšováním a snižováním úrokových sazeb.
 
Kissingerův plán byl funkční, avšak zatlačil USA do závislosti na ropě ze Středního Východu a udělal z nich svalnatého sluhu podporujícího ambiciózní plán finančníků nechat tomuto regionu dominovat Izrael. Američané, kteří pomohli osvobodit Evropu od nacistů, tedy nyní museli bojovat a umírat za finančníky na Středním Východě. Podrobení Iráku, s nímž se začalo v roce 2003 a plánovaná válka s Iránem jsou vstupem do poslední fáze.
 
Mezitím se ale zásluhou finančníků kontrolujících Federální rezervu rozpadla produkční americká ekonomika (během recese v letech 1979-83, kdy byly úrokové sazby zvýšeny na historicky nejvyšší úroveň ve snaze zdolat inflaci, kterou způsobili titéž finančníci vyvoláním ropného šoku). Tehdy se, podle některých zdrojů, vynořil i kontroverzní koncept „ropné špičky“ – ať už tento problém skutečně existuje, nebo ne – sloužící jako krytí pro manipulace ropného trhu finančníky, snažícími se udržovat vysoké ceny omezováním produkce.
 
Když byl roku 1992 zvolen prezidentem Bill Clinton, byla produkční základna americké ekonomiky dále devastována exportem pracovních míst a uzavíráním domácích továren. Ekonomiku pak definitivně dorazilo Clintonovo přijetí dohody NAFTA, jejíž nástup znamenal konec pro velkou část rodinných farem ve prospěch finančníky kontrolovaného agrobyznysu v USA, Kanadě a v Mexiku. Deregulace finančního sektoru, která ve skutečnosti začala už za Reagana a probíhala v letech 1981-89, se za Clintona dále zrychlila.

Finanční bublina
 
V té době už držely americkou ekonomiku nad vodou jen finanční bubliny, umožňující nákupy spotřebního zboží díky stále většímu zadlužení domácností. Po bublině fúzí a akvizic z 80. let následovala recese za George H. W. Bushe, která vedla k zvolení Clintona. V 90. letech jsme zahraničními investicemi nafukovali internetovou bublinu. Zdanění kapitálových zisků z inflačních cenných papírů a bezpočtu svěřeneckých fondů jako je Social Security, to byla rozpočtová aktiva, která Clintonovi umožnila v posledních tech letech prezidentství vyrovnat federální rozpočet.
 
Ale jako každá, i internetová bublina nakonec praskla a během krachu v letech 2000-2001 se kamsi vypařilo 7 bilionů dolarů. Pak byly na řadě Bushovy bubliny – v nemovitostech, akciových fondech, na komerčním trhu s nemovitostmi a u hedge fondů, které praskajíc jedna za druhou smrtelně ohrozily ekonomickou životaschopnost toho, co kdysi bývalo největší průmyslovou demokracií světa.
 
Po tom všem zůstala v ekonomice jediná bublina, která, jak se zdá, přechází do krizové fáze. Je to současná bublina okolo pohonných hmot a potravin, která v konečném důsledku může vést k vyhladovění miliónů lidí po celém světě. Teď tedy konečně může být realizován dlouhodobý cíl finančnické elity: zničit americkou republiku – samozřejmě s vydatnou pomoci jejích amerických přátel.
 
„Konec časů“
 
Je možné, že posledním bodem plánu srazit USA na kolena je „Projekt pro nové americké století“ (PNAC)? Má tento ambiciózní plán k dosažení „globální nadvlády“ prostřednictvím vojenské moci, zjevně vymyšlený „neocony“, posloužit jako příslovečný trojský kůň?
 
Zdá se nepochybným, že události z 9/11 byly předehrou, po níž neoconi podvodně vehnali USA do invaze v Afganistanu a do Iráku, prostředkem k ospravedlnění vojenské invaze a okupace Středního Východu. Z 9/11 a invaze do Iráku měl na každý pád prospěch Izrael, což nakonec někteří izraelští politici upřímně přiznali.
 
Jednali neoconi na příkaz finančních vládců z Londýna a odjinud? A byl jedním z důvodů, proč tak bažili po spuštění „střetu civilizací“, útoku proti islámskému světu, Korán zakazující lichvu? „Ti, kteří se dopouští lichvy, jsou na stejné úrovni s těmi, jenž jsou pod vlivem ďábla. To proto, že tvrdí, že lichva je totéž, co obchod. Nicméně Bůh dovoluje obchod, ale lichvu zapovídá.“ (Korán, Al-Baqarah 2:275).
 
Ještě před 9/11 přiměla Bushova vláda Kongres snížit daně nejvyšší příjmové skupině, čímž zvrátila politiku Billa Clintona nesoucí přebytky. Snížení daní zůstává v platnosti přestože se vrší masivní výdaje na války na Středním Východě. V důsledku toho se federální vláda ocitla na pokraji bankrotu.
 
Posledním oficiálním aktem této fáze by mohlo být neskutečné šílenství amerického útoku na Irán. Pokud by byl úspěšný, uzavřel by dobývání Středního Východu Západem, ale mohl by spustit mnohem větší konflikt, což by nakonec mohlo donutit USA stáhnout své síly, jakmile by došly peníze. Pak by se v regionu zdevastovaném americkou ozbrojenou mocí mohl do dominantní pozice vyhoupnout Izrael.

Amerika  je na pokraji kolapsu
 
Ať už se v cizině stane cokoliv, domácí americká ekonomika je na pokraji kolapsu. Pokud se zhroutí, budeme se muset stáhnout na vlastní břehy a čelit osudu zruinované země bez jakékoliv výrobní základny, s bortící se infrastrukturou a stárnoucí populací, nedostatkem potravin, chabě rozvinutými zdroji a zkolabovaným dolarem. To vše samozřejmě využijí jako potvrzení svých předpovědí proroci „soudného dne“ tvrdící, že přelidnění nevyhnutelně musí vést k malthusiánskému nedostatku. Pak by, opět pod kontrolou finančníků, mohla přijít na scénu pověstná Severoamerická unie se svou měnou Amero. (Potřebné dohody už byly v tichosti podepsány.)
 
Mezitím události v Rusku vzaly překvapivý obrat poté, když Rusové v roce 1991 sesadili své komunistické vládce a ustavili Ruskou republiku. Finančníci prostřednictvím Borise Jelcina okamžitě převzali vládu a začali se, s pomocí svých místních spojenců, „oligarchů“ dělit o obrovské zdroje této země. Avšak Rusové se odmítli podrobit. I přes zoufalou chudobu zvolili Vladimíra Putina, nacionalisticky smýšlejícího vůdce, který rychle přikročil k ustavení autonomního ruského státu, čemuž finančníci, soudě podle halasného troubení jejich tisku, očividně chtěli, ale nedokázali zabránit. Rusko se rychle vrátilo zpět na světovou scénu a ortodoxní církev se obrozuje. Zdá se, že dramatický vývoj v této zemi ještě neskončil.
 
Co se týče USA – finančníci nás využívali po celé století a nakonec odhodili do koše. USA může celkem dobře nahradit Čína, v níž si, jak se zdá, finančníci pěstují příštího světového vojenského drába. Čína má tu výhodu, že v ní existuje absolutistický jednostranický systém, který dosáhl pozoruhodných úspěchů při terorizování své obrovské populace, kterou donutil k poslušnosti a pasivitě. Finančníci by se jistě nezdráhali obětovat hordy Číňanů ve válce s Ruskem a tím, co by zůstalo z USA. V té době už Evropská unie pravděpodobně bude mít vlastní sjednocený jaderný arzenál k ochraně finančních center. Může přijít čas, kdy v USA budou existovat čínské základny v roli okupační vojenské policie.
 
Nejmoudřejší a nejbezpečnější americkou zahraniční politikou by mohla být nová aliance s Ruskem, která by obnovila náš blízký vztah s touto zemí z doby před více než stoletím. Ale jak pravděpodobné to je, ve světě řízeném finančníky, pro něž destrukce obou těchto zemí představuje dlouhodobý cíl?
 
Jedním z nástrojů nadvlády finančníků se mezitím zřejmě stane celosvětový hladomor vyvolaný umělým nedostatkem. To již začalo a může přivodit smrt stovek milionů lidí, jejichž zdroje budou zabaveny. Kouřovou clonou bude nejen ropná špička, ale i takzvané „globální oteplování“, oba prostředky slouží jako způsob jak se vypořádat se světovými „požírači přebytků“. Řada „neziskových a nevládních organizací“ ostatně už neustálým lobováním proti každé snaze o odpovědný ekonomický rozvoj pilně mydlí schody.

Přijdou demonstrace a nepokoje
 
V USA pravděpodobně brzy zažijeme nepokoje, paniku, stanné právo, mor, epidemie a koncentrační tábory, přičemž většina z toho už začala formou brutálních policejních zásahů, protiteroristickými cvičeními, zhoršujícím se veřejným zdravím, erozí občanských svobod a největší vězeňskou populací na světě.
 
Je pravděpodobné, že „americké století“ skončilo a takzvané „nové americké století“ bude ve skutečnosti „stoletím bez Američanů“. Mimo vybraných prosperujících hnízd kolem finančních center, sídel a vojenských zařízení, jsou USA vytrvale devastovány. Jako příklad mohou posloužit kdysi prosperující města v Michiganu, která se změnila na ilegální výrobny metamfetaminů, protože práce je pryč.
 
Byli jsme využiti a zneužiti, ačkoliv jsme do toho často byli zataženi zásluhou vlastní stupidity a hrabivosti. Připustili jsme abychom sloužili cizí vůli – světové finanční elitě. Splátkou, jak se zdá, bude celonárodní katastrofa, která už se vynořuje.
 
Ekonomická restrukturalizace
 
To, co z Ameriky zbývá musí být ekonomicky od základů přebudováno. Chyba není v nedostatečné produktivitě přírody, dostupnosti zdrojů, naší vynalézavosti či naší schopnosti pracovat. Vadný je náš kapitalistický finanční systém.
 
Musíme obnovit trojí: americké rodinné farmaření, protože žádný národ, který se nedokáže sám nasytit nemůže dlouho existovat; infrastrukturu a výrobu, což si vyžádá úspory energie a nový rozvoj našich energetických zdrojů; pak bezpečné příjmy navázané na produktivitu, ale ne vždy na zaměstnanost – záruky základního příjmu pro každého. O nejlepší dostupné léčbě této anamnézy a prospěšnosti zaručeného příjmu se lze dočíst v nové knize Peaceful, Positive Revolution (Pokojná pozitivní revoluce), Steven Shafarman, Tendril Press, 2008.
 
Koncept zaručeného příjmu jako výhody moderní průmyslové ekonomiky existuje už dlouho, ale je často zaměňován s vytvářením pracovních míst. Jak už bylo uvedeno, britský ekonom John Maynard Keynes v  30. letech přišel s myšlenkou využít státních deficitů a pokusit se překonat nezaměstnanost prostřednictvím státem kontrolovaných investic. Z dlouhodobého hlediska je však jeho metoda odsouzena k neúspěchu poté, když na dluhu postavený ekonomický růst dosáhne svého limitu v důsledku inflace. V této situaci se nacházíme dnes, kdy se prezident George W. Bush stal největším zadlužovatelem státu v celé historii.
  
Nejúspěšnějším pokusem definovat princip spravedlivého a demokratického monetárního systému založeného na lidské práci a ne finančnických fíglech, je hnutí Sociálního kreditu, které založil britský inženýr C. H. Douglas (1879 – 1952). Po roce 1918, kdy zveřejnil své myšlenky v knize Economic Democracy (Ekonomická demokracie), pokračoval ve vyučování svého systému dalších třicet let, během nichž se mu podařilo získat slušnou řádku následovníků ve Velké Británii, Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu.

Douglas učí, že využití neuvěřitelné dynamiky a produktivity moderní technologie k zabezpečení materiálního živobytí pro všechny členy společnosti naráží na existenci chronického nedostatku kupní síly v rámci kumulativního příjmu společnosti, realizovaného prostřednictvím mezd, výplat a dividend. Hlavním důvodem proč příjem nedokáže držet krok s cenami je, že ceny zahrnují příjmy odložené na úspory a investice, jakož i znehodnocení kapitálu – tj. továren a výrobních zařízení.
 
Ale tato „mezera“ mezi cenami a příjmy (což Keynes nazývá „agregátní poptávkou“) je z Douglasova pohledu spíš výhodou moderní průmyslové společnosti, než prokletím, které za velké hospodářské krize vedlo k tomu, že farmáři vylévali mléko na pole, protože spotřebitelé neměli peníze na jeho nákup.
 
Douglas v této mezeře naopak vidí přirozené zhodnocení potenciálu výrobní ekonomiky, na něž má každý člen společnosti stejný nárok jako na monetizovaný podíl. Říká, že toto zhodnocení by se mělo projevit pravidelnými výplatami ve formě národní dividendy na základě výpočtu provedeného vládou, a to z kreditních účtů nezávislých na zdanění nebo zadlužení vlády. Národní dividenda by mohla být vyplácena buď v rámci kombinace pravidelných výplat občanům, anebo prostřednictvím systému cenových dotací. A bylo by to neinflační.
 
Douglas zašel ještě dál a vysvětlil, že ve skutečném životě je propast mezi cenami a příjmem ve skutečnosti zaplněna – příroda nesnáší prázdnotu – v našem případě ovšem bankami půjčujícími v rámci lichvy. To je důvod, proč banky neustále bohatly, zatímco se všichni ostatní snažili alespoň přežít. Banky rovněž využívají svou možnost vytvářet úvěry proti příjmu cenných papírů, státních dluhopisů, kdy vláda posléze platí složený úrok, protože dluh je neustále refinancován. Úroky za americký státní dluh mají ve fiskálním roce 2009 přesáhnout 500 miliard dolarů. Aby je bylo možné zaplatit, budou seškrtány sociální programy.
 
Technické vysvětlení poskytl expert z Canadian Social Credit Wallace Klinck: „Neustále narůstající úrokové platby, placené na exponenciálním základě složeného dluhu, se akumulují v důsledku účetní chyby ve spojitosti s rozvržením výrobních a investičních výloh zahrnutých do maloobchodních cen, které v rámci stejného produkčního cyklu nedistribuují příjmy rovnoměrně. Rostoucí nesoulad mezi cenami a příjmy dále progresivně zhoršuje nahrazování lidské práce kapitálem (technologií).“
 
Ve stávajícím systému kradou banky ovoce ekonomického bohatství, které po právu náleží národním společnostem jako celku, a to jak pracovníkům, tak nepracujícím. Finančníci jsou si Douglasova systému dobře vědomi a patřičně ho nenávidí. Už ve 20. letech kolovaly zprávy, že se jeho jméno nikdy nesmí objevit v britském tisku. John Maynard Keynes měl údajně vymyslet vlastní teorii, postavenou na deficitním financování, jako prostředek, jak čelit Douglasovu vlivu. A když Douglas navštívil koncem 30. let USA, bylo mu otevřeně řečeno, že mu nikdy nedovolí aby v této zemi přednesl své myšlenky.
 
Další kroky
 
Dosažení programu skutečných reforem bude vyžadovat silného prezidenta a možná i politickou revoluci, abychom ho získali. Kongresman Ron Paul udělal díru do světa jako první silný prezidentský kandidát, který volá po zrušení Federální rezervy. Má pravdu. První věcí prezidenta hodného svého úřadu by mělo být odstavení Federální rezervy z role emisní banky, zavržení na dluhu postaveného monetárního systému a vyhození bankéřů a finančníků z Wall Street ze sedla moci. Ron Paul má pravdu i v tom, že by USA měly stáhnout vojenské jednotky ze zahraničí a přestat se pokoušet řídit svět.
 
Kandidatura sdělovacími prostředky ostentativně opomíjeného Rona Paula ukazuje, že ve věku internetu, za finanční krize, která každodenně vyskakuje z novniových titulků a úředníky jako je předseda Federální rezervy Ben Bernanke a ministr financí Henry Paulson, kteří očividně nemají v úmyslu provést jakékoli skutečné změny, je veřejnost připravena naslouchat novým myšlenkám. Ale dokonce i pokrokoví analytici jsou natolik zazděni v zastaralých konceptech, že nedokáží pochopit potřebu úplně nového typu monetárního systému.
 
Základní koncept, který je třeba pochopit, a který jsem se opakovaně pokusil vysvětlit v dřívějších článcích, spočívá v tom, že kredit je jako přírodní síla; je součástí „selského rozumu“. Kredit společnosti umožňuje materializovat hodnoty, kdy čerpá z budoucího potenciálu produktivity a realizuje ho v přítomné realitě. Kredit by proto měl být ošetřen zákonem jako veřejná užitná hodnota, stejně jako voda nebo elektřina.
 
Kredit není matematická abstrakce, s níž lze libovolně manipulovat a vytvořit pyramidu dluhů. Takové praktiky jsou pro ekonomiku sebevražedné. Kredit je spíš organický a ve svém důsledku odvozený z lidské práce (včetně práce duševní, jako při aplikaci technologií), a také ze svitu slunce, půdy, přírodních zdrojů a deště.

Tím jsme dokončili kruh a vrátili se na začátek článku, kde byly Rusko a USA zmíněny jako země, které nejlépe chápou odkud pochází skutečné bohatství.
 
Řízení kreditu může být licencováno zodpovědným soukromým entitám odpovědným veřejným autoritám, ale nikdy by nemělo být přenecháno či „privatizováno“ jedincům nebo korporacím, kteří jím manipulují především pro vlastní prospěch a zisk, tak jako dnešní majitelé bank. Privatizace kreditu do rukou světového bankovního systému byla chybou, která na lidstvo uvalila dluh, neboť v rámci podnikatelského snažení poskytoval nejvyšší prioritu rychlým ziskům a udělala tak z moderní industrializace spíš prokletí, než požehnání.
 
Povšimněte si, že odlišuji kredit od legitimních investic kapitálu odvozeného ze zisků nebo úspor, kdy jedinec riskuje část svého majetku v rámci kontraktu s výrobní entitou. Kapitálové trhy usnadňující takový typ investic spadají do kategorie obchodu, ne lichvy.
 
Národní monetární systém by měl odrážet přístup ke kreditu jako k veřejné hodnotě, což umožňuje zodpovědnou ekonomickou aktivitu a spravedlivou distribuci majetku. Některá z opatření, která by měla být zavedena, obsahuje koncept American Monetary Act navržený Americkým monetárním institutem (www.monetary.org). Výsledná měna by neměla být vydávána formou dluhových instrumentů, jako jsou současné bankovky Federální rezervy, ale jako stříbrem kryté státní certifikáty, které chtěl uvést do života prezident Kennedy v roce 1963.
 
Nový monetární systém by měl mít následující rysy:
 
• Zaručený příjem, následovaný národní dividendou, by měl být občanům vyplácen přímo ze státního kreditního účtu nezatížený zdaněním nebo úroky ze státních půjček. (Rozšíření teorie C. H. Douglase o národní dividendě jako monetizaci čistého zhodnocení na základě produktivity moderní průmyslové ekonomiky autor publikoval na Global Research v článku s názvem „An Emergency Program of Monetary Reform for the United States“ z 26. dubna 2007). Národní dividenda, v současné době odhadovaná na více než 12 000 dolarů na hlavu ročně, by mohla být distribuována mnoha různými způsoby, návdavkem k běžnému platu. Mohly by sem patřit cenové dotace na spotřební zboží, převzetí zdravotních plateb, univerzální zdravotní pojištění nebo přídavky ženám s malými dětmi. Dalším způsobem přerozdělení národní dividendy by mohla být monetizace produkce potravin, přičemž by ti, kteří dodávají potravinové výrobky velkoobchodníkům obdrželi od státu platbu v rámci výrobních dotací, a tím získali slevu při koncové spotřebě. Fungovalo by to podobně jako u farmářských programů dorovnávání cen za starých časů. Jak vysvětlil Wallace Klinck:

Politika sociálního kreditu znamená kompenzaci maloobchodních cen v místě prodeje. Nejde však o dotování výroby, která bude vystavena poptávce zákazníků a plně podporována spotřebiteli, kteří by měli adekvátní příjem, vždy dostačující pro plné pokrytí výrobních nákladů. To znamená, že výrobní politika musí být určována zásadně spotřebiteli – to je koncept sociálního kreditu čisté ekonomické demokracie s maximem decentralizace či disperze moci nad výrobní politikou. Cenová kontrola za stávajícího nákladového finančního systému, v němž pokračování ekonomické aktivity závisí na inflační úvěrové expanzi, aby bylo možné pokrýt náklady způsobené chybným účetnictvím, je prokazatelně nemožná. Nicméně regulace cen se může v samolikvidním finančním systému sociálního kreditu zdát jak nezbytnou a realistickou. Ačkoliv to není obecně chápáno, ve stávajícím finančním systému jsou ceny „kontrolovány“ (či manipulovány) tím nejzhoubnějším způsobem.“

• Vláda musí dávat peníze do oběhu přímo, jak tomu bylo u Greenbacks v 19. století, a to jak v oblasti operativních výdajů, tak i v rámci projektů infrastruktury na federální, státní a místní úrovni. Národní infrastrukturní banky by mohly být kapitalizovány státními a místními dluhopisy, aniž by to mělo dopad na federální rozpočet. Takové výdaje by samozřejmě nepodléhaly zúročení nebo zdanění. Výdaje na infrastrukturu by mohly být prováděny buď prostřednictvím grantů nebo půjček na nízký úrok. Jak v rámci návrhu nové legislativy pro infrastrukturní banky navrhl kongresman Dennis Kucinich, tento program by mohl specifikovat, že potřebná část financí bude utracena za americké výrobky, jako je třeba ocel.

• Měli bychom reformovat bankovnictví zrušením katastrofického systému zlomkových rezerv pod soukromou kontrolou. Namísto toho by vláda naopak měla půjčovat peníze za nízký úrok bankám a výtěžku použít k financování legitimních vládních výdajů v oblastech řízení či služeb. Použití takového výtěžku, v kombinaci s novými Greenbacks a dalšími úsporami by odstranilo potřebu vybírat federální daň z příjmu a umožnilo zrušení 16. dodatku, protože by odpadly platby úroků za nepotřebný státní dluh. V popsaném monetárním systému by takto mohly být odbourány pravděpodobně tři čtvrtiny nebo i více ze současné daňové zátěže společnosti.

• Aby byla urovnána cesta těmto reformám, bylo by nutné provést reorganizaci celého současného 50 bilionového amerického dluhu bankrotem, kdy by dluh byl restrukturalizován a časem splácen, anebo (vůči bankám) jednoduše odepsán. Bankovní půjčky za účelem spekulace, jako třeba fúze a akvizice, spekulace na akciových trzích nebo hedge fondech či nákupy cenných papírů na marži, to vše se explozivně rozířilo poté, jakmile bankéři získali možnost přesouvat obrovské zdroje elektronicky. Tyto pákové praktiky by měly být postaveny mimo zákon, protože představují zneužití veřejných hodnot. (Podle London Times vydělal John Paulson vloni 3,7 miliardy dolarů v obchodech v rámci hedge fondu. „Firma pana Paulsona, Paulson & Co., udělala štěstí na krátkých pozicích na americkém trhu s nebonitními hypotékami.“). Rovněž by měl být zaveden celonárodní program úspory paliv, ale takový, který by měl skutečně „zuby“. Měla by být eliminována přinejmenším polovina amerického vojenského rozpočtu, přičemž by zbylá polovina byla investována do rozvodné sítě a na domácí veřejné práce. Po oživení domácí ekonomiky najdou spoustu pracovních příležitostí i zaměstnanci vojensko-průmyslového komplexu.

Pokud budou zavedena tato opatření, Spojené státy už nebudou muset tančit podle not finančníků. Začneme pomáhat připravovat budoucnost, v níž už nebude oslavována nehumánnost člověka vůči jinému, jako je tomu ve válkách a finančním kořistnictví. Taková budoucnost se možná stane milníkem budoucího osvícení lidské rasy. Ale jsou to opatření, která musí být zavedena hned, dříve, než bude pozdě.
 
V očekávání příchodu těchto epochálních změn mohou být na pořadu dne skromnější kroky. Často jsem žádán o osobní finanční poradu. Mou radou je investovat do sebe a do ostatních lidí. Naplánujte si u domu velkou zahradu. Naučte se novým dovednostem. Začněte s komunálními potravinovými družstvy, která budou kupovat místní produkty. Založte si místní měnu a barterovou síť. Vstupte do odborů nebo si je založte. Chovejte včely. Dejte děti do škol. Zbavte se dluhů. Modlete se a meditujte. Staňte se politicky aktivními a požadujte změnu.

Richard C. Cook je bývalý analytik federální vlády Spojených států, který pracoval i ve službách Americké komise pro civilní službu, Agentury pro potraviny a léky, pro Carterův Bílý dům, NASA a Ministerstvo financí USA. Jeho články o ekonomice, politice a kosmickém výzkumu lze nalézt na řadě internetových stránek. Jeho kniha o monetární reformě s názvem We Hold These Truths: The Promise of Monetary Reform (Pravdy, za nimiž si stojíme: Slib monetární reformy) vyjde letos na podzim u Tendril Press. Je také autorem knihy Challenger Revealed: An Insider’s Account of How the Reagan Administration Caused the Greatest Tragedy of the Space Age „Odhalení kolem Callengeru: Svědectví zasvěceného účastníka o tom, jak Reaganova vláda způsobila největší tragédii kosmického věku“, kterou jeden recenzent označil za „nejdůležitější knihu o kosmických letech za posledních dvacet let“. Jeho internetová stránka je www.richardccook.com. Otázky, komentáře nebo příspěvky lze posílat na economicsanity@gmail.com.
Mnohé články Richarda C. Cooka najdete i na Global Research.
Zdroj:
http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=8854