Metoda centrálních bank - Mandrake

Autor: Jiří Matějka <mate@avonet.cz>, Téma: Byznys a finance, Zdroj: Edward Griffin, Vydáno dne: 21. 03. 2009

Co je metoda „Mandrake“? Je to způsob, jakým centrální banky vyrábějí peníze z ničeho; koncept lichvy jako platby úroků za smyšlené půjčky; skutečný důvod skryté daně zvané inflace; metoda, jíž centrální banky řídí cykly konjunkce a recese.

 

Snad nejdůležitější lekce vašeho života

Co je metoda „Mandrake“? Je to způsob, jakým centrální banky vyrábějí peníze z ničeho; koncept lichvy jako platby úroků za smyšlené půjčky; skutečný důvod skryté daně zvané inflace; metoda, jíž centrální banky řídí cykly konjunkce a recese.

Ve čtyřicátých letech byl hrdinou stejnojmenného komiksu „kouzelník Mandrake“, jehož specialitou bylo vytvářet věci z ničeho a ve správnou chvíli je opět „dematerializovat“, jednoduše nechat zmizet. Pojmenování procesu popisovaného v tomto článku po této postavičce je tedy docela na místě. Technika vytváření peněz z ničeho vyvinutá politiky a ekonomy za účelem půjček byla rozebrána už mnohokrát. Nebývá to však přesný popis jelikož implikuje, že peníze vzniknou předtím, než jsou zapůjčeny.

Bankovní příručky na druhou stranu často tvrdí, že peníze vznikají z dluhů. To ovšem rovněž není celá pravda, protože by to znamenalo, že napřed vznikne nějaký dluh, a teprve díky němu se vytvoří peníze. Skutečnost je taková, že peníze nevzniknou, až do okamžiku kdy dojde k aktu půjčky. Teprve ten způsobí vznik peněz – obojí je věcí stejného okamžiku. A mimochodem, je to akt splacení dluhu, který způsobí, že tyto peníze opět zaniknou. Tento mechanismus nelze popsat několika jednoduchými slovy, a proto zde použijeme termín „tvorba peněz z ničeho“ (s dodatkem: „za účelem půjčky“).

Podívejme se tedy, do jaké dokonalosti se podařilo dotáhnout tento podvod... a jaký je jeho mechanizmus. Především musíme vzít v úvahu, že dnešní peníze nejsou kryty zlatem ani stříbrem, zkrátka nejsou kryty takřka ničím. S našimi penězi se stalo to, co se v historii stalo se všemi penězi spočívajícími na frakčním rezervním bankovnictví – v konečné fázi degenerovaly na zcela nekrytou měnu. Skutečnost, že dnes už většinu peněz v oběhu představují šeky nebo jen čísla na účtech, místo papírových bankovek, je v podstatě formalita. Je přitom zavádějící, že banky nadále hovoří o povinných rezervách, protože tyto rezervy jsou ve skutečnosti představovány jen obligacemi a jinými „dlužními certifikáty“.

Naše peníze jsou naprosto nekryté

K úplnému pochopení celého mechanismu je třeba pochopit, že centrální banky, přes všechny odborné termíny a navenek složité procedury, vytvářejí peníze pomocí triviálního triku. Ten se už pár století, od dob kdy ho ve středověké Anglii začali využívat zlatníci, kteří později založili první centrální banku (Bank of England), až na některé technické detaily takřka nezměnil.

Centrální banka je podfuk. Je přitom v popisování svých praktik až drze otevřená. V brožuře vydané Federal Reserve Bank of New York se praví: „Měna nemůže být směněna za žádnou formu krytí, jako třeba rezervní zlato. To, čím je kryta, má jen velmi malou důležitost, a to pouze z účetního hlediska.“ A dále: „Banky vytvářejí peníze na základě slibu dlužníka o splacení dluhu“… a „… banky vytvářejí peníze 'zpeněžováním' nových dluhů jednotlivců a firem.“

V brožuře „Modern Money Mechanics“ Chicagská federální rezervní banka praví:
„Ve Spojených státech nemají žádné papírové peníze nebo vklady hodnotu komodity. Dolarová bankovka je v podstatě kus papíru. Bankovní vklady nejsou nic víc, než čísla v účetních knihách nebo počítačové databázi. Mince mají pouze hodnotu kovu, z něhož jsou vyrobeny, což je ale pouhý zlomek jejich nominální hodnoty.“

Co vlastně těmto nástrojům – penězům, šekům a vkladům – dává tuto nominální hodnotu, abychom je byli schopni akceptovat jako platidlo? Hlavním zdrojem je naše vůle a jistota, že kdykoli se nám zachce budeme moci tyto prostředky směnit za věci reálné hodnoty (jídlo, auta, domy, …). Toto je částečně zakotveno v právním řádu, protože ze zákona musíme  těmito instrumenty platit daně. Měnu určil jako platidlo stát, a musí tedy být akceptována.

V poznámkách pod čarou bulletinu Federal Reserve Bank of St. Louis najdeme následující vysvětlení:

„Současný finanční systém není krytý ničím, spočívá pouze na dobré víře, přičemž banky a depozitní instituce sloužící jako důvěrníci vytvářejí nekryté obligace pouze proti důvěře půjčujícího, že ten obdrží své peníze. Obligace navíc zčásti slouží jako rezervy. Tento závazek je zveřejněn na dolarové bankovce: Tato bankovka je zákonným prostředkem pro placení všech veřejných i privátních dluhů (This note is legal tender for all debts, public and private.).“

Jednotlivec se potřebě těchto nástrojů (peněz) vyhnout nemůže, avšak ve obchodní sféře by šly lehce nahradit například barterovými kontrakty. Důvod proč se tak neděje spočívá v tom, že stát vyžaduje plnění daňových závazků v těchto instrumentech (nekrytých penězích), což po nich vytváří soustavnou poptávku.

Peníze by bez dluhu vůbec neexistovaly

Nezasvěcený jen těžko přijme fakt, že veškerou peněžní zásobu národa kryje pouze a jedině dluh. Ještě náročnější je pochopit, že ve chvíli splacení celého tohoto dluhu by veškeré peníze zmizely z oběhu, doslova by přestaly existovat. V oběhu by jednoduše nezůstal doopravdy ani halíř – všechny bankovky a mince by ležely v bankovních trezorech a nikdo by neměl na účtu dluh ani kladný zůstatek. Peníze by prostě přestaly existovat.

V roce 1941 byl guvernérem Federální rezervy (FED, konsorcium soukromých bank tvořících Americkou centrální banku) Marriner Eccles. 30. září zmíněného roku byl požádán o vyjádření před Kongresovým výborem pro finance. Účelem slyšení bylo získat více informací a monetární krizi 30. let a roli, kterou v této hospodářské tragédii sehrál FED.

Předseda výboru, kongresman Wright Patman, se tázal, jak FED v roce 1933 získal dvě miliardy dolarů na nákup státních obligací.
Eccles: „Vytvořili jsme je.“
Patman: „Vytvořili? A z čeho?“
Eccles: „Vytvořili jsme je z našeho práva vytvářet peníze.“
Patman: „A za těmito penězi, kromě nově vzniklého státního dluhu, není žádné krytí?“
Eccles: „Ano, takto to funguje. Pokud by nebyl žádný dluh, nebyly by ani žádné peníze.“
Je nutné si uvědomit, že ačkoli z hlediska jednotlivce jsou peníze hodnotou, z globálního pohledu v konečném součtu vůbec žádnou hodnotu nereprezentují!

Jedinec, který si vypůjčil 100 000 korun může nabýt dojmu, že se jeho finanční situace zlepšila, ale ve skutečnosti to není pravda. Zároveň na sebe totiž uvalil závazek uhradit těchto 100 000 plus úroky, takže nula z nuly pojde.

S bankovními účty a celkovou peněžní zásobou je to stejné, jen v rozsáhlém měřítku. Sečteme-li zůstatky na všech účtech, vyjde suma odpovídající celkovému objemu dluhu. Každičký dolar na něčím účtu je vypůjčený a někdo ho musí opět splatit. Ne každý je zadlužen – někdo si nepůjčí nic, někdo mnohonásobek toho, co má, ale v celkovém pohledu je součet nula. Naše představa o penězích je jen velká iluze. Skutečností je, že peníze = dluh.

Robert Hemphil byl manažerem Federal Reserve Bank v Atlantě. V předmluvě ke knize Irvinga Fishera „100% Money“, napsal:

„… pokud by všechny bankovní půjčky byly splaceny, neměl by nic nikdo na účtu a v oběhu by nezbyl jediný dolar.“ To je zdrcující skutečnost: jsme plně závislí na komerčních bankách. Každý dolar v oběhu si musel někdo vypůjčit. Jestliže centrální banky vytvářejí nadbytek peněz, ekonomiky prosperují, v opačném případě přijde recese. Jsme prostě tomuto nestálému peněžnímu systému vydáni napospas. Jakmile se někdo dobere k skutečné podstatě peněžního systému, jeví se mu tragická absurdnost celé situace téměř k neuvěření – ale tak to skutečně je.

Když už teď víme, že peníze jsou založeny na dluhu, nemělo by nikoho překvapit, že FED a ani jiné centrální banky nemají nejmenší zájem tento dluh snižovat, navzdory tlaku veřejnosti.

Filadelfská Federální Rezerevní Banka to říká otevřeně: „… rostoucí počat analytiků začíná vnímat národní dluh jako něco pozitivního, ne-li jako požehnání. Jednoduše věří, že by se neměl vůbec snižovat.

Chicagská Federální rezervní banka dodává: Dluh – veřejný i soukromý – jen tak nezanikne. Hraje totiž klíčovou roli v ekonomice státu. Žádoucí proto není jeho snižování, ale je nutné mít ho odpovídajícím způsobem pod kontrolou.

Je snad na přiměřeném dluhu něco špatného?

Na celém tomto systému je jedno fascinující. Ti, kteří ho plně chápou a řídí, jsou obklopeni jakousi aureolou intelektuální nadřazenosti vyvolávanou zdáním, že dokázali pochopit a zvládnout komplexní ekonomické principy zapovězené běžným smrtelníkům. To jim poskytuje jistý komfort zdánlivé důvěryhodnosti vůči méně intelektuálně založeným, pokud ovšem své (ne)znalosti umí dobře podat. Koneckonců, co je špatného na správně řízeném a přiměřeném dluhu? Odpověď zní: nic, pokud jde o dluh založený na čestné transakci, ale všechno, jde-li o dluh spočívající na podvodu.

Čestnou je taková transakce, při níž dlužník souhlasí se zaplacením určité sumy za protihodnotu představovanou dočasným užitím předmětu půjčky. Předmětem půjčky může být cokoli, co má reálnou hodnotu. Pokud je to například auto, vypůjčovatel (dlužník) souhlasí s tím, že za ně zaplatí pronájem. Jsou-li to peníze, souhlasí s placením úroku. Koncept je v obou případech stejný.

Když jdeme do banky pro půjčku jsme ochotni platit úroky, protože chápeme, že peníze, které budeme mít k dispozici představují určitou hodnotu. Proto se jeví jako naprosto přirozené platit za tuto hodnotu původnímu vlastníkovi úroky. Získat automobil je nesnadné,  stejně jako není snadné vydělat peníze, tedy skutečné peníze, a v tom to je. Pokud by peníze, které si půjčujeme, někdo vydělal svou pilnou a usilovnou prací, bylo by morální a zcela v pořádku aby věřitel požadoval za zapůjčení odměnu ve formě úroku. Co si ale myslet o penězích, které vznikly několika škrty propisovačkou, nebo zadáním sumy do počítače? Proč by, probůh, měl někdo platil úrok z takto „vydělaných“ peněz?

Když banka vloží na váš učet nějakou částku (jako plnění úvěru), pak v podstatě předstírá, že vám půjčuje peníze. Ve skutečnosti ale nemá nic, co by se dalo půjčit, nic reálného. Dokonce i peníze ukládané do banky vkladateli byly původně vytvořeny prostým tahem pera v jiné bance, jako plnění něčího úvěru. Co vlastně opravňuje banky k vybírání úroků z ničeho? Ponechme teď stranou, že zákony nutí lidi na celém světě akceptovat tyto „certifikáty na horký vzduch“ výměnou za skutečné zboží a služby. Hovoříme zde o tom, co je morální, ne o tom, co je legální.

Thomas Jefferson, v době kdy se ještě urputně bránil zavedení centrálního bankovnictví, prohlásil: „Právo obchodovat a půjčovat peníze má jen ten, kdo vlastní peníze, které by mohl půjčit.“

Důvodem, proč tento systém zavrhnout, je lichva

Kdysi dávno byla lichva definována jako „vybírání úroků za jakoukoliv půjčku“. Dnes je chápána jako vybírání nadměrných úroků. Ale jistě každý bude souhlasit, že za předstíranou půjčku je příliš vysoká jakákoliv výše úroků – výkladový slovník by nutně potřeboval novou definici: Jakékoliv zúročení půjčky poskytnuté v nekrytých penězích je lichva.

Podívejme se na problematiku dluhu a úroků z tohoto úhlu. Byl to opět Thomas Jefferson, který poukázal na amorálnost tohoto systému:

„Lidé, kteří nehnou ani prstem, nevezmou nikdy do ruky cihlu nebo krumpáč nebo nepřispějí materiálem na dosažení cíle (jednalo se o stavbu města Muscle Schoals, pozn.), budou mít větší zisky … než lidé, kteří reálně přispějí materiálem nebo odvedou celou práci.“

Zdá se vám to přehnané? Zkusme teď rozebrat koupi domu v ceně 100 000 dolarů, z čehož 30 000 představuje cenu pozemku, práci architekta a poplatky, a 70 000 je cena práce a materiálu. Vlastník domu složí, dejme tomu, 30 000 dolarů zálohy na hypotéku a 70 000 si musí vypůjčit. Při úrokové míře 11% procent a délce hypotéky 30 let se suma zaplacených úroků navrší na 167 806 dolarů, což znamená, že objem peněz zaplacených těm, kdož je půjčují, je asi 2,5x vyšší než peněžní suma vynaložená na vlastní stavbu domu. Je pravda, že při posuzování výše této částky musíme brát v úvahu inflaci a reálnou hodnotu peněz v rozmezí třiceti let. Pokud by věřitel opravdu půjčoval své vlastní, vydělané peníze, bylo by jistě ospravedlnitelné, kdyby za to požadoval náležitou kompenzaci; jednalo by se o téměř polovinu jeho života. Tato konstrukce ovšem platí jen tehdy, pokud věřitel skutečně vlastní něco, co má reálnou hodnotu a co může půjčit. Jak se to ale jeví v perspektivě, že banka peníze na poskytnutý úvěr vykouzlí jen tak, ze vzduchu několika tahy pera nebo stiskem kláves?

Ukázali jsme si, že každý dolar, který je dnes v oběhu, ať už ve formě papírových peněz, mincí nebo kreditu, existuje jen a jedině proto, že si ho někdo vypůjčil. Pokud si někdo nepůjčil nic, udělal to za něj někdo jiný.

To znamená, že každý dolar v oběhu je zatížen dluhem a někde v pozadí je banka, která z něj vybírá úroky. To znamená, že bankám každý rok plyne „desátek“ z veškerých peněz, které jsou v oběhu, a to pouze a jen za to, že mají monopol na vytváření peněz. Banky nevytvářejí žádné skutečné hodnoty, a přesto jsou nejbohatšími subjekty, které existují.
Jakým způsobem přišly k nevysychajícímu toku peněz, které k nim každoročně proudí? Investovaly snad vlastní kapitál? Půjčovaly svůj vlastní uspořený majetek, nebo těžce získané vklady střadatelů? Nic z toho! Jednoduše mávly kouzelnou hůlkou a vykouzlily miliardy nekrytých peněz, jen tak, ze vzduchu.

Vybírání úroků z takto vytvořených peněz nelze považovat za nic jiného, než za lichvu nejhrubšího zrna.

Odkud pocházejí peníze na úroky?

Jedním z nejzapeklitějších problémů spojených s tímto procesem, je odpověď na prostou otázku: „Odkud se berou peníze na platby úroků z půjčených peněz?“ Pokud si půjčíte 10 000 na úrok 9%, ihned dlužíte 10 900, přičemž ale banka vytvoří pouze těch 10 000, které jsou předmětem úvěru. Zdálo by se tedy, že neexistuje způsob, aby kdokoli, kdo si vzal takovou půjčku, mohl vůbec kdy splatit svůj dluh. Celkové množství takto vytvořených peněz v oběhu zkrátka nedostačuje k tomu, aby dluh mohl být splacen i s úroky. Peníze na úroky jednoduše neexistují, nebyly vytvořeny. Zdá se tedy logické, že si musíte vypůjčit dalších 900 na splacení úvěru, což by v důsledku vedlo k dalšímu zadlužení. Představa je taková, že čím víc je vypůjčeno, tím více je z toho úroků, a tím více se musí půjčovat na jejich pokrytí.

Toto je pouze část pravdy. Pravdou je, že neexistuje dostatek peněz na pokrytí dluhu a úroků navíc, ale další půjčka není jediný způsob jak tyto peníze získat. Další možností jak je získat, je vydělat si je vlastním úsilím a prací. Předpokládejme, že z výše uvedené půjčky 10 000 budete měsíčně splácet 900, z čehož 80 bude úrok. Zjistíte, že vám na tyto platby nevycházejí peníze, takže si vezmete další práci na částečný úvazek. Banka nyní současně vydělává 80 měsíčně na úvěru. Tyto úroky banka dostane navíc z celé částky 10 000, což je její zisk, s nímž může volně naložit a nějak ho utratit. Pokud se banka rozhodne zaměstnat uklízeče jednou týdně za 80 měsíčně, a necháte se na tuto práci najmout, získáte zpět prostředky na placení úroků, ale – a v tom je ten háček – dostáváte tytéž peníze, které bance platíte, takže už nemusí být znova vytvářeny a zatíženy úrokem. V období kdy budete splácet úvěr a současně pracovat v bance, půjdou měsíčně stejné peníze do banky jako úrok, aby vám byly vyplaceny za práci, aby příští měsíc zase putovaly do banky ve formě úroku.

Ve skutečnosti ovšem není nutné pracovat přímo pro banku. Bez ohledu na to, kde své peníze vyděláte, je jejich původ a konečný cíl opět jen v bance. Mezitím mohou putovat krátkou nebo dlouhou cestou, faktem zůstává, že úroky jsou nakonec splaceny prací a úsilím. Tento fakt zneklidňuje mnohem více než skutečnost, že v tomto procesu není „vytvářen“ dostatek peněz na splacení úvěru i úroků. Je tomu tak proto, aby veškerá práce byla v konečném důsledku ve prospěch bank; slouží jen k tomu, aby lidé vůbec byli schopni platit úroky. Toto břemeno spočívá na hrdle lidského společenství jako ocelová bota, rdousící prosperitu a svobodu.

Je to moderní forma otroctví, v níž drtivá většina lidí zastává roli nevědomých a nedobrovolných otroků pracujících ve prospěch finanční elity.

Poodhalme závoj iluze…

To je v kostce vše, co potřebujete vědět o bankovním kartelu a finanční elitě mávající taktovkou Federální rezervy. Ale bylo by chybou tady přestat a nepokusit se vrhnout světlo na všechny ty technické finesy, podvody a podvůdky, umožňující fungování tohoto mechanizmu. Je to vskutku kolosální systém, fascinující změť úskoků a zastíracích manévrů.

Podívejme se teď na konkrétní způsob, jímž finanční kouzelníci vytvářejí iluzi zvanou „moderní peníze“. Než se pustíme do konkrétních detailů, udělejme si krátké shrnutí.

Mechanizmus Mandrake

Účelem této chiméry je přeměna dluhu na peníze. Je to opravdu velmi prosté. FED napřed nakoupí státní dluhopisy, které veřejnost neskoupí, a vystaví za ně Kongresu šeky. Tyto peníze jsou vytvořeny z ničeho, nemají žádné krytí – jsou vytvořeny „ad hoc“ za účelem platby za obligace. FED, který těmto dluhopisům říká „rezervy“ je pak použije k vytvoření devíti dalších dolarů z každého právě vytvořeného dolaru. Původně vytvořené peníze utratí vláda, zatímco 9 dolarů vytvořených z každého dolaru navíc vstoupí do oběhu prostřednictvím nových úvěrů privátním subjektům. Výsledek tohoto procesu je totožný jako vytištění nových peněz, vyplývá však z účetního, nikoli „tiskařského“ triku.

Je to možné jen proto, že Kongres v tomto spolupracuje s bankovním kartelem a banky využívají zákonem podpořeného práva zúročovat peníze vytvořené z ničeho. Kongres za to získává možnost disponovat prakticky neomezenými prostředky, aniž by občanům musel vysvětlovat proč roste inflace a spolu s ní i ceny a daňová zátěž. Inflace není nic jiného, než skrytá daň. Pokud jste pochopili popsaný princip, jistě už chápete, jak funguje FED a centrální banky obecně.

FED vytváří peníze z dluhu třemi různými způsoby

Prvním je poskytování půjček ostatním bankám na mezibankovním trhu za použití nástroje nazývaného Discount Window (diskontní okénko).

Druhým je nákup dluhopisů a jiných „dlužních certifikátů“ prostřednictvím tzv. Open Market Committee.

Třetí je změna (snížení) objemu tzv. povinných rezerv, který jsou ostatní banky povinny udržovat.

Každá z těchto formálních metod v podstatě představuje jen jiný způsob; všechny ale slouží stejnému účelu: konverzi dluhů na peníze.

DISCOUNT WINDOW

Discount Window je v podstatě krátkodobá mezibankovní půjčka.

Když nějaké bance začnou docházet peníze, Centrální banka, ve funkci „banky všech bank“, jí peníze půjčí. Existuje mnoho důvodů, proč tento úvěr může potřebovat i zdravá banka. Jelikož v hotovosti udržuje rezervy ve výši pouze 1 – 2% celkových vkladů a dalších 8-10% v cenných papírech, je její manévrovací prostor velmi malý. Je obvyklé, že dojde k dočasnému nedostatku hotovosti, například nadměrným výběrem zákazníky nebo neobvykle vysokým počtem šeků, které je třeba pokrýt. Pokud banka udělá špatný úvěr, tento po čase odepíše a tato operace se projeví jako ztráta, snižující rezervy, které se v nejhorším případě mohou stát i zápornými. Nakonec je tady otázka zisku. Pokud si banka vypůjčí od centrální banky za nízký úrok a následně tyto peníze rozpůjčuje za úrok výrazně vyšší, je to samozřejmě výhodné. Ale to je v podstatě jen začátek: pokud si banka vypůjčí od centrální banky jeden dolar, stane se tento rezervou ve výši jednoho dolaru. Jelikož ale banka musí držet rezervy jen v max. výši 10%, může na tento dolar následně někomu vypůjčit devět dalších dolarů nekrytých peněz, které vůbec nemá.

Matematika tohoto procesu je celkem jednoduchá – pokud si banka půjčí na úrok 8% jeden milion, z nějž udělá rezervy, stojí ji to ročně 80 000. Na základě této rezervy pak může zcela legálně poskytnout úvěry až do výše devíti milionů. Pokud tyto úvěry budou zatíženy úrokem 11%, pak banka profituje částkou 990 000 mínus 80 000 ročně. Jinými slovy, banka může úvěr od centrální banky během jednoho roku téměř zdvojnásobit.

OPEN MARKET OPERATION

Nejpodstatnějším nástrojem, který FED používá k vytváření peněz, jsou však operace na volném trhu – nákup a prodej cenných papírů. Neočekávejte však, že následný popis bude dávat rozumný smysl. Tyto operace nejsou logické; nedávají logický smysl. Popíšeme si zde prostě jen způsob, jakým to dělají.

Trik spočívá v používání definic a slov, jejichž skutečný význam je poněkud vzdálený tomu, co pod tím chápe běžný člověk. Proto pozor na termíny – jejich účelem není vysvětlovat, ale naopak zmást. Vzdor možnému prvnímu dojmu nejsou tyto operace nijak komplikované, jsou prostě jen absurdní.

Mechanismus MANDRAKE
(podrobný rozbor)

Vládní dluh (Government Debt)
Federální vláda nanese inkoust na kus papíru, vytvoří okolo rohů komplikované ornamenty a tuto malůvku nazve státním dluhopisem. Nepředstavuje nic jiného, než slib zaplatit určenou sumu plus daný úrok k určenému datu. Jak dále uvidíme, tento dluh se stane v podstatě základem celé peněžní zásoby národa. Vláda vlastně v tomto okamžiku vytvořila peníze, i když to tak ještě nevypadá.

K tomu, aby se tento „dlužní certifikát“ přeměnil na peníze a bankovky, slouží Federální Rezervní Banka (v USA FED a ve světě Centrální a národní banky). V dalším kroku jsou dluhopisy předány FED, který je považuje za ...

finanční aktiva (SECURITIES ASSET)
Dluhopisy jsou považovány za aktiva, protože se předpokládá, že vláda závazek splní a splatí částku v daném termínu. To se opírá o předpokládanou schopnost vlády opatřit si kdykoli dostatek peněz prostřednictvím daní a dalších půjček. Takže FED nyní vlastní aktivum, které může být použito jako protiváha k poskytnutí úvěru. Tehdy vytvoří další kus inkoustem umně pomalovaného papíru, reprezentujícího závazek vyplatit určenou částku, a tento předá vládě výměnou za původní dluhopis. Tento kus papíru se pak nazývá

šek federální rezervy (FEDERAL RESERVE CHECK)
Je třeba si uvědomit, že v tento moment neexistuje žádná skutečná hodnota, kterou by byl kryt. Kdyby takto nekrytý šek vystavil kdokoli jiný, skončil by bez pardonu ve vězení, ale FED může, protože Kongres potřebuje peníze, a toto je nejsnadnější cesta jak je získat. (Zvýšení daní by se rovnalo politické sebevraždě; předpokládat, že veřejnost skoupí všechny státní dluhopisy je nerealistické, protože úroková míra, a tedy výnos, je úmyslně nasazena nízko, a vytisknout velké množství bankovek přímo by bylo podezřelé.) Takto vše probíhá skryto před zraky veřejnosti v záhadných bankovních operacích, jimž nikdo nerozumí. V konečném důsledku je to ale v podstatě totéž, jako vytisknout obrovské množství bankovek jen tak. Zde ale všechny položky účetně sedí a rozvahy jsou „vyrovnané“, neboť úvěry jsou kryty aktivy... No řekněte, není to kouzelnictví? Federal Reserve Check vláda poté pošle do jedné z bank, kde se z něj stane

vládní vklad (GOVERNMENT DEPOSIT)
Jakmile je šek vykryt coby vklad, může být použit k zaplacení jakýchkoli státních výdajů, je tedy většinou vytvářeno mnoho menších
vládních šeků (GOVERNMENT CHECKS)
Tyto šeky vtáhnou do oběhu první vlnu nekrytých peněz, protože jsou jimi placeni buď zaměstnanci, anebo soukromé subjekty. Příjemci je opět uloží do svých bank, kde se z nich nyní stanou...
běžné bankovní vklady (COMMERCIAL BANK DEPOSITS)
Jakmile jsou vloženy na jeden z bankou spravovaných účtů, představují pro ni tyto vklady dvojí: na jednu stranu jsou pro banku závazkem, protože jsou vlastnictvím jejích klientů a banka má povinnost kdykoliv je vyplatit. Na druhé straně představují aktiva, protože jsou to prostředky, které má banka nyní k dispozici. A opět – rozvahy jsou vyrovnány: závazky versus aktiva. Ale tím to zdaleka nekončí. Kouzly rezervního bankovnictví se tato aktiva stanou základem další a mnohem lukrativnější operace. Za tímto účelem jsou bankou překlasifikovány na něco, co se nazývá…

bankovní rezervy (BANK RESERVES)
Rezervy pro co? Jsou to snad rezervy pro případ vyplacení vkladů, kdyby klienti uzavřeli své účty? Ne. To bylo jejich funkcí, když ještě byly klasifikovány jako pouhá aktiva. Díky kouzelnému slůvku „rezerva“ se stávají prostředkem jak dostat do oběhu několikanásobek nových peněz. TOTO je okamžik, v němž k tomu dojde. Jelikož banky jsou nařízením FED nuceny držet pouze 10% vkladů jako povinnou minimální rezervu (PMR), znamená to, že pokud obdrží jako vklad z první vlny nekrytých peněz jeden milion, mohou na základě toho poskytnout úvěry ve výši až 9 miliónů. Těchto 9 milionů je považováno za aktiva a v bankovní hantýrce nazýváno...

nadměrné rezervy (EXCESS RESERVES)
Slovo „nadměrné“ implikuje, že tyto rezervy mají jiný účel, než povinné minimální rezervy. Tím, že jsou nadměrné („nadbytečné“), jsou tyto rezervy považovány za způsobilé k půjčování poskytováním úvěrů. Tímto jsou přetransformovány na...

bankovní půjčky (BANK LOANS)
Tak moment, říkáte si. Jak mohou být tyto peníze někomu půjčeny, když banka ve skutečnosti nevlastní ani původní částku, kterou si může vkladatel kdykoliv vybrat? Odpověď zní, že při realizaci těchto úvěrů nejsou původní peníze vůbec půjčovány! Jedná se o úplně nové, jiné peníze (a opět nekryté), vytvořené právě za tímto účelem prostřednictvím „nadměrných rezerv“. Tímto způsobem se peněžní zásoba nafoukne v poměru jedna k devíti. Tyto nové peníze jsou pro banku navíc mnohem zajímavější, než původní, z nichž musí platit úroky, případně s nimi nakládat jiným dohodnutým způsobem (termínované vklady atd…), zatímco z nových peněz inkasuje úrok, což není špatný obchod, uvědomíme-li si, že ji jejich vytvoření nestálo ani příslovečné „suché z nosu“. Ale ani tady to ještě nekončí, neboť i tato druhá vlna nekrytých peněz, které se dostaly do oběhu, je novými vlastníky opět vložena do banky, což vytvoří ...

další bankovní vklady (MORE COMMERCIAL BANK DEPOSITS)
Celý proces se neustále opakuje, i když v každém „kole“ s o něco menšími částkami. To, co bylo v pátek půjčkou, se v pondělí stane vkladem. Vklad je poté reklasifikován jako „rezerva“,  90% z ní se opět dostane do „nadměrné rezervy“ a poslouží jako aktivum pro další kolo půjček. Takto nechá jediný milion z první vlny vzniknout 900 000 v další vlně, která dá vzniknout 810 000 ve třetí vlně, a tak dále. Celý proces proběhne cca 28x, než se jeho „potenciál tvorby peněz“ vyčerpá. V důsledku toho pak...

objem nekrytých peněz vzniklých v bankách představuje až devítinásobek objemu původního státního dluhu.

V praxi se tedy celková zásoba nových nekrytých peněz vytvořených bankovním kartelem rovná zhruba devítinásobku původního vládního dluhu. Pokud ho přičteme, vyhoupne se poměr k číslu 10:1, tj., každý státní dluh vygeneruje do oběhu tolik nových peněz, kolik odpovídá zhruba desetinásobku jeho objemu.

Tato „injekce“ nekrytých peněz do oběhu samozřejmě není bez důsledků. Nové peníze jednoduše způsobí, že relativní hodnota všech peněz v oběhu o něco poklesne, což způsobí inflaci. Inflace je tedy skrytou formou daně. Praktické důsledky jsou pak podobné, jakoby nám stát vzal část peněz prostřednictvím daní, takže..

nový vládní dluh = skrytá daň ve výši až desetinásobku tohoto dluhu!
Američtí občané tedy aniž by to věděli platí po celá léta ke všem daním a federální dani z příjmu navíc ještě i skrytou daň ve výši desetinásobku státního dluhu! Ale ani toto ještě není konec příběhu. Jelikož naše peníze jsou umělý konstrukt, který se neopírá o nic jiného, kromě dluhu, může jejich množství v oběhu stoupat nebo klesat. Čím více se lidé zadluží, tím více peněz se dostává do oběhu, a to způsobí vyšší ceny a inflaci. To pak zpětně vyvolá růst úrokových sazeb, čímž opět dojde k „zdražení“ úvěrů a lidé si jich berou méně. Pokud lidé splácejí úvěry a další si neberou, objem peněz se zmenšuje a ceny stagnují. Toto je přesně to, co pozorujeme v obdobích politických nebo jiných nejistot. Střídání těchto period expanze a kontrakce objemu peněžní zásoby je skrytou příčinou jevů...

hospodářské konjunktury a recese (BOOMS, BUSTS, AND DEPRESSIONS)
Čtenáře už asi nepřekvapí, že z těchto jevů nemá občan žádný užitek, zato však banky a potažmo Kongres a politici, kteří tím posilují svou moc, a peněžní plánovači bankovního kartelu FED, kteří takto na nic netušící americké občany uvalili moderní formu feudalismu.
Rezervní poměr

Shora uvedená čísla jsou založena na výši povinných rezerv 10%. Je však třeba si uvědomit, že tento poměr je zcela umělý a může být kdykoli změněn, například na 1 : 20, 1 : 50 nebo také úplně zrušen, podle toho jak určí peněžní plánovači. Tímto způsobem lze peněžní zásobu nafukovat v podstatě donekonečna. Změna tohoto poměru je třetí cestou, jíž může FED ovlivnit velikost peněžní zásoby v oběhu.

Národní dluh nemusí vždy způsobit inflaci
Jelikož FED v podstatě může „zpeněžit“ státní dluh v jakékoli výši, a protože zvyšování peněžní zásoby v oběhu je primární příčinou inflace, zdá se logické, že jedno bez druhého nemůže existovat. Ve skutečnosti tomu tak být nemusí.

Banky mají monopol na výrobu peněz. Peníze jsou vytvářeny jen tehdy, když FED nebo komerční banky „zpeněží“ (proměnění na peníze) nové dluhy. Pokud ovšem obligace státního dluhu skoupí privátní sektor, použije k tomu peníze, které již jsou v oběhu, a tím žádné nové peníze nevzniknou. Nákup státních dluhopisů veřejností inflaci nezpůsobuje, zato nákup centrální bankou ano. To bylo hlavní příčinou stavu kdy se v USA v 80. letech dařilo držet inflaci na velmi nízké úrovni, i když výdaje měly vyšší než kdykoli předtím. Nastavením úrokových měr na zajímavou úroveň bylo dosaženo téměř úplného odbytu vládních dluhopisů do rukou veřejnosti, a to i z jiných zemí. Navzdory masivnímu novému dluhu tak bylo vytvořeno jen velmi málo nových peněz, protože k nákupu státních dluhopisů bylo použito již existujících. Toto bohužel bylo jen dočasné řešení – datum splatnosti těchto obligací se totiž postupně blíží a jsou proto nahrazovány novými, tj. novými dluhy, které navíc musí pokrýt i mezitím nahromaděné úroky. Tento proces jednou zákonitě musí dojít do stavu, kdy FED nebude mít jinou možnost než odkoupit veškeré dluhy z 80. let, tj. nahradit všechny tehdy investované privátní peníze nově natištěnými nekrytými penězi, plus dalším velkým množstvím na pokrytí úroků. Pak pravděpodobně poznáme skutečný význam slova inflace i v USA...

FED má ale možnost vyrábět nové peníze, i když vláda stát nezadlužuje. Například, k výraznému zvýšení objemu peněžní zásoby před krachem r. 1929 došlo v době, kdy byl národní dluh postupně umořován. Každý rok v období 1920 až 1930 skončil přebytkem, tj. vláda utratila méně než vybrala na daních. Masivní nárůst peněžní zásoby umožnila konverze privátních bankovních úvěrů na „rezervy“, s dobrozdáním FED, a dále nákupem tzv. záruk („acceptances“) komerčními bankami, což jsou kontrakty, jejichž předmětem je nákup zboží.

Jejich možnosti se od té doby ještě rozšířily. Nový peněžní zákon z roku 1980 (Monetary Control Act) umožnil FED směnit na peníze v podstatě jakýkoliv dluhový certifikát, včetně dluhopisů zahraničních vlád. Jedním ze zjevných cílů tohoto zákona bylo dostat pod kontrolu státy, které se zadluží u amerických bank, a pak nebudou schopny půjčky splácet. Pokud FED vyrobí nové nekryté americké dolary a vymění je za bezcenné zahraniční státní dluhopisy, celý proces je mírně komplikovanější a delší než předtím popsaný, ale výsledek je stejný. Nové dolary jsou vyplaceny cizí vládě, a poté přejdou do amerických bank, kde se stanou rezervami. Nakonec se dostanou do US peněžního oběhu formou půjček a znásobí se 9x. Cenu za tuto transakci opět zaplatí americký občanem ztrátou kupní síly dolaru. Je tedy vidět, že k peněžní expanzi následované inflací není zapotřebí zvyšovat státní dluh USA. Dokud budou existovat potenciální kupci nekrytých dolarů, může proces vesele pokračovat.

Nesmíme však zapomínat, že jedním z hlavních důvodů proč byl vytvořen FED, je aby Kongres mohl utrácet a půjčovat si, aniž by občané tušili, že jsou takto nepřímo zdaňováni. Občané Spojených států ukázali vůči této plíživé hrozbě trestuhodnou lhostejnost, která se snad dá vysvětlit jen tím, že jednoduše neporozuměli a nechápou jak funguje metoda „Mandrake“. Dnes je proto jen velice nepravděpodobné, že by s tím někdo něco udělal. Ačkoliv Centrální banka může vytvářet peníze i bez nových US vládních dluhů, v praxi je třeba počítat s tím, že zadlužování iniciované Kongresem bude pokračovat.

Důsledky tohoto všeho jsou velice závažné. Jelikož celá naše peněžní zásoba je svázána s dluhem, splacení tohoto dluhu by v podstatě znamenalo, že všechny naše peníze zmizí. To by samozřejmě těžce poznamenalo ekonomiku. Skutečnost je taková, že dokud bude FED existovat, nemá Amerika jinou možnost, než zůstat ve stále rostoucím zadlužení.

Expanze vede ke kontrakci

Zatímco metoda Mandrake bez debat vede k expanzi peněžní zásoby, funguje tento proces i obráceně. Peníze opět zmizí ze světa splacením prvotního dluhu. Když se umoří dluh, peníze se vrátí do systému a jednoduše přestanou existovat zničením dluhopisu nebo vymazáním účtu v počítači, odkud původně vyšly. Tedy velmi podobným způsobem jakým byly zprvu bankovním kartelem vytvořeny, mohou a jsou opět „odtvořeny“. Tento proces však FED nemá pod kontrolou. Když masa veřejnosti jednoduše začne být odolnější vůči nabídkám úvěrů a splácí větší měrou než si půjčuje, pak peněžní zásoba mizí.

Rozhodnutí zda se zadlužit nebo ne, a to i tehdy, jsou-li úrokové míry uměle nízké, může ovlivnit mnoho psychologických faktorů, jako hrozba ekonomické recese, války či politická nestabilita a mnoho dalších. Občané tehdy mohou na jakékoliv nabídky úvěrů jednoduše říct: „Ne, děkuji“, a tím zmařit cíl FEDu napumpovat více peněz do ekonomiky. Pokud k tomu dojde jsou starší úvěry spláceny aniž by byly plně nahrazeny novými a celkový objem dluhu se zmenšuje, což znamená, že se tenčí i objem peněz, protože v moderní Americe peníze = dluh. A toto proměnlivé množství peněz, jev který by nikdy nemohl nastat, pokud by peníze byly kryty a představovaly skutečnou hodnotu, bylo v historii prapříčinou téměř každého cyklu ekonomické konjunkce a recese.

Závěrem můžeme říct, že moderní peníze jsou jen grandiózní iluze upečená bankéři společně s po moci dychtícími politiky, a je velice trpké zjistit, že každý národ, který v minulosti přistoupil na podobné schéma, byl v důsledku toho ekonomicky zničen. Při současné struktuře peněžního systému v podstatě neexistuje způsob jak se vymanit z tohoto „otroctví“. Vlastně ne. Jedna možnost přece jen existuje – Kongres má stále pravomoc „zrušit“ FED a prohlásit celý dluh vůči němu za nezákonný a neplatný. (US veřejný dluh je v současné době zhruba 9 000 miliard dolarů. USA mají velký problém splácet jen úroky, splatit jistinu je už úplně nemožné...)

Zdroj: The Creature from Jekyll Island.
http://www.realityzone.com/creature.html


chicco чико